Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (2008)

Vnímání bylo sice od nejstarších filosofů chápáno jako něco ne zcela spolehlivého, vedoucího k pouhému zdání a mínění, ne však k opravdovému vědění, ale přece jen jako cosi důležitého, s čím je zapotřebí počítat, byť vždycky s odstupem a kriticky. Proti pouhému vnímání (které bylo často redukováno na vnímání smyslové) bylo zdůrazňováno rozumové nahlížení (vidění, zírání, nazírání). Zvláštní na tom bylo, že v obou případech šlo vlastně ze strany vnímajícího i nahlížejícího spíše o pasivitu: nespolehlivost vjemu nebyla důsledkem chyby vnímajícího, nýbrž důsledkem nedokonalosti smyslů. Naproti tomu za spolehlivost nahlédnutí nemůže nahlížející děkovat svému umu, nýbrž výhradně nahlédnutému (Aristotelés výslovně řekne: nahlížené pravdě, a zdůrazní, že přitom musí být vyloučeno jakékoli „dělání“, jakýkoli aktivní výkon ze strany člověka – musí stačit jen „zírání“ bez „dělání“). Pokud jde o vnímání smyslové, najdeme třeba u Platóna představu, že jde o setkání zraku (rozumí se smyslového orgánu) s viděnou věcí někde uprostřed mezi nimi.
(Písek, 080917-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Již odedávna někteří myslitelé dávali příliš velký (a někdy dokonce výhradní) důraz na smyslové vjemy; pokud jde o soustavná pojetí tohoto zaměření, mluvíme obvykle o senzualismu. Poměrně snadno lze proti tomuto směru namítat, že smyslové orgány nám vlastně nikdy nemohou poskytnou dostatečné podklady a základy pro poznání, a to nejenom proto, že je mnoho skutečností, pro člověka mimořádně významných, které prostě nemůžeme „vnímat“ (jako třeba ), ale zejména proto, že všechny smyslové orgány zachycují vše, co k nim a na ně dolehne, aniž by byly samy schopny se v tom „chaosu“ vyznat a něco si z toho „vybrat“ si k podrobnějšímu zkoumání. Není tomu tedy tak, že někde docela na začátku tu jsou nějaké smyslové vjemy, které jsou teprve dodatečně rozumem zpracovávány, ale určité porozumění může silně ovlivňovat i samo smyslové vnímání. A pak tu záleží také na možnostech a schopnostech našich smyslových orgánů. Tak např. už staří Babyloňané a Egypťané atd. pozorovali oblohu a dokázali na základě pozorování pouhým okem rozlišit hvězdy (hvězdná souhvězdí) a planety (zejména jejich zdánlivé dráhy, po nichž se pohybují mezi souhvězdími. Ale některé malé hvězdy rozpoznávali jen někteří (s mimořádně dobrým a ostrým zrakem), zatímco naprostá většina nám dnes známých hvězd třeba jen v naší Galaxii jim zůstala zcela neznámá. Dnes si dokážeme nedokonalost lidského zraku vylepšit jednak přímo stále dokonalejšími dalekohledy, jednak fotografováním, cíleně zaměřeným na některé „barvy“ spektra (dokonce na ty vlnové délky, které jsou lidským okem nepostřehnutelné). Velkou zvláštností je také vypracování takových matematicko-fyzikálních metod, kterými se už víckrát podařilo „objevit“ nějaké nebeské těleso „vypočítáním“ (třeba jen planetu) dříve, než se zdařilo ji „uvidět“ v dalekohledu. A protože „vidění“ je možné pouze díky světelným paprskům (kvantům světelného záření), nemůžeme dost dobře vidět „částice“ tak malé, že vlnová délka je větší nebo souměřitelná s jejich velikostí. Také v tomto případě se musíme spoléhat na nepřímá pozorování, z nichž povahu takových „skutečností“ jen druhotně odvozujeme. Zhruba totéž platí o ostatních smyslových orgánech. Vyplývá z toho důležitý závěr: ne každou skutečnost můžeme přímo zjišťovat svými smysly (smyslovými orgány). Už jen v této souvislosti se ukazuje, že skutečný svět je mnohem bohatší a komplikovanější, než jak nám to může odhalit smyslové vnímání. Smysly nám podávají důležitý materiál, ale ke skutečnému poznávání nám samy nestačí – potřebujeme rozum. Ale co je to „rozum“ vedle smyslů?
(Písek, 080207-3.)

Ladislav Hejdánek (2003)

V nové době to byl nepochybně zejména Descartes, kdo vyostřeně postavil proti sobě myšlení a vnímání. Tak sice došlo k významnému posunu proti starořecké tradici, v níž byla proti sobě stavěna jiná dvojice, totiž vědění (EPISTÉMÉ) a pouhé mínění (DOXA), ale přece jen šlo o navázání v jednom důležitém ohledu, totiž v jakési nedůvěře k pouhému smyslovému poznání. Kontinentální evropský racionalismus je tedy nepochybně skutečným navázáním na hlavní antickou tradici, kdežto pokus postavit veškeré poznání na smyslové zkušenosti představuje vážnou odchylku o dní. Racionalismus je z tohoto důvodu bezesporu filosofičtější (a filosoficky důslednější) než empirismus. Právě proto však musí být pozornější a důkladnější ve svém kritickém přezkoumávání tzv. „rozumu“. Naproti tomu odkaz na „zkušenost“ je natolik mnohoznačný (jak se ostatně už v mnoha ohledech ukázalo v minulosti), že kritický rozbor pojmu „zkušenosti“ (empirie) buď musí být vyřazen – anebo se dostane dříve nebo později před naléhavou nutnost přece jenom vyjasnit povahu „rozumu“, bez něhož ani „zkušenost“ sama není vlastně vůbec možná ani myslitelná. Z toho zřetelně vyplývá, že myšlení nelze vidět založeno ve vnímání, nýbrž naopak že smyslové vnímání je sice velmi důležitou složkou poznávání a tedy i všeobecně myšlení, ale že není složkou toto myšlení konstituující (nýbrž jen „materiálem zásobující“). Vnímání je sice založeno na jakémsi „kontaktu“ s tzv. vnější realitou, ale tento kontakt nepředstavuje žádný „stavební kámen“, žádnou (pozdější) složku poznání, dokud není určitým způsobem transformován, přetaven, reorganizována zejména interpretován (jaksi „přečten“) způsobe, který má svůj zdroj jinde, tj. mimo samo „bezprostřední vnímání“. Původ a zdroj oné interpretující (či interpretační) složky poznávání není tedy ve smyslech jakožto receptorech, nýbrž smysly samy je třeba vidět také jako efektory – a nejen smysly, protože ona nezbytná a dokonce zakládající složka interpretační už je dějištěm, v němž se hlavního slova dostává „rozumu“, tedy myšlení. A vnímání je tím komplexnější a účinnější, čím vyššího stupně či vyšší úrovně ono intervenující „rozumění“ je schopno dosahovat. (Písek, 03126-1.)