Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Termín hylozoismus není zcela fair; Aristotelés ho užívá spíše ironicky, ale vlastní problém nedomýšlí až do důsledků. Především je třeba kriticky odmítnout domněnku, že první filosofové (hlavně iónští) měli za to, že oživena je hylé (látka, hmota); oni totiž nemluvili o hylé, nýbrž o arché, takže je můžeme označovat leda jako archeozoisty. Skutečně důležité ovšem je něco jiného: je-li arché (jak říká Anaximandros) to, z čeho všechno vzniká a do čeho všechno posléze zaniká, je těžko si představit, že by sám život (zoé) mohl vznikat z neživota. (To je problém, jímž se zabývali zejména pluralisté, ať už kvantitativní nebo kvalitativní.) Pokud si někteří starořečtí myslitelé (pod vlivem eleatů) chtěli původ (počátek) života vysvětlovat jako nahodilý výsledek mísení nebo dokonce hromadění, museli docházet k závěru, že život náleží pouze do sféry zdání, ale že není pravou skutečností. Pokud se chtěli tomuto závěru vyhnout, nezbylo jim než hledat původ (počátek) života někde jinde. A potom nastal problém, zda toto „jinde“ neznamená, že původ života je mimo arché, eventuelně zda vedle oné arché, v níž má svůj původ (i konec) vše, není nutno předpokládat ještě jakousi jinou, odlišnou arché, která je počátkem života. A tady se ani filosofové nakonec nemohli obejít bez staré „představy“, které si už používaly mýty a později mytologie, totiž „duše“. Docela pozoruhodně zapracoval myšlenku „duše“ do svých úvah Platón (a zřejmě před ním i Sókratés, můžeme-li se na Platóna spolehnout); ojediněle bez hlubší reflexe toho slova užívali ovšem i někteří presokratici. Slovo bylo tedy staré (bylo pozůstatkem mýtu), ale vskutku filosoficky byla „duše“ uchopena asi právě až Sókratem a Platónem. Aristotelés naproti tomu nejen duši, ale také vůbec život vyřadil z témat první filosofie (a proto také neměl dost porozumění pro oživenost arché.)
(Písek, 120101-3.)

Aleš Haman (1998)

Třetí oddíl Excerpta už přináší přechod od aktuální publicistiky k obecnějším otázkám a k filosofickým úvahám. Týká se to především článků věnovaných tématu dějin, inspirovaných zejména Patočkovým spisem Kacířské eseje, dále úvahy o výchově, o protikladu sofistické rétoriky a sokratovského dialogu i o vztahu víry a mýtu, pronikavě osvětleném Hejdánkem. Zase tu ovšem jaksi nepatřičně ční portrét Emanuela Rádla, který by vlastně patřil do sousedství obrazu Jana Patočky, umístěného v závěrečném oddílu nazvaném Eseje a promluvy. …
Skladba knihy sice nabízí obraz širokých autorových zájmů, avšak zároveň naznačuje jistou neurovnanost jeho způsobu myšlení, oscilujícího mezi politickou aktualitou a filosofickým zobecněním. Právě v textech inklinujících spíše k filosofii se projevuje i zvláštní Pincův způsob přístupu k otázkám a problémům: dává se totiž často inspirovat jinými texty, které obsáhle cituje a provází komentujícími poznámkami – zvláště zřetelné je to v článku o víře a mýtu, který je vlastně jakousi recenzí s ukázkami textu Hejdánkova. (Takový postup, dojde-li k technickému nedopatření s uvozovkami, může vést k nemilým komplikacím.) …
(Od publicistiky k filosofii, in: Liter.nov. 9, č. 50, 16.12.98, s. 6.)