Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aleš Březina (2010)

... Proč třeba nevyzvednout Přemysla Pittera, který zachránil během války desítky židovských a po válce německých děti a pomáhal, kde se dalo v uprchlických táborech. Proč neocenit Ladislava Hejdánka, který v okamžiku, kdy bylo zavřeno deset předních představitelů VONSu, vzal na sebe dobrovolně vedení disentu. Statečnost spíše můžeme vidět v tom, čemu filozofové říkají „existenciální ručení“. Pokud chceme, zde by mohl být příklad i pro budoucí generace.
Dvě tečky za diskusemi v minulých číslech. Tečka první: O bratrech Mašínových a Milanu Paumerovi, in: Satellite 1 – 416 (2010), str. 8.

Emanuel Rádl (1905)

Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založena na faktech, od toho, co je převzato od druhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
Při sledování těchto prvků objevujeme zejména dvě všeobecná pravidla. Za prvé, nějaká všeobecná nauka nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků, již na ní pak budou kritizovat jen povrchnosti. Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů. Za druhé, dějiny myšlení v biologii novověku nepředstavují pouhou následnost teorií, nýbrž, máme-li je před očima ve všeobecnosti, jeví se jako vývoj vnitřně souvisejících myšlenek.
Co se týče prvního bodu, konkrétní důkazy budou uvedeny na různých místech této studie. ... Tato kolísání vědeckého světa v přesvědčení nemohou mít žádný jiný smysl než ten, že když nějaké učení přestane být oficiálním, děje se to nikoli pro jeho nesprávnost, nýbrž z jiných důvodů, a uvést tyto důvody pro každý speciální případ je právě úkolem dějepiscovým
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 50.)

Emanuel Rádl (1905)

Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založena na faktech, od toho, co je převzato od druhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
Při sledování těchto prvků objevujeme zejména dvě všeobecná pravidla. Za prvé, nějaká všeobecná nauka nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků, již na ní pak budou kritizovat jen povrchnosti. Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů. Za druhé, dějiny myšlení v biologii novověku nepředstavují pouhou následnost teorií, nýbrž, máme-li je před očima ve všeobecnosti, jeví se jako vývoj vnitřně souvisejících myšlenek.
Co se týče prvního bodu, konkrétní důkazy budou uvedeny na různých místech této studie. ... Tato kolísání vědeckého světa v přesvědčení nemohou mít žádný jiný smysl než ten, že když nějaké učení přestane být oficiálním, děje se to nikoli pro jeho nesprávnost, nýbrž z jiných důvodů, a uvést tyto důvody pro každý speciální případ je právě úkolem dějepiscovým
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 50.)