Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Pierre Aubenque (1962)

(... fakt, že) / Aristotelés v jistém období považoval matematické entity za božské⁶² a shodoval se v tom – spíše než s Platónem – s Xenokratem.⁶³ Ať už jsou matematické skutečnosti, bezprostředně odhalované pravidelným pohybem hvězd, vpuštěny do oblasti božského, anebo naopak kladeny níže než to, co lze vnímat smysly, pravdou v obou případech zůstává, /343/ že naprosto ztrácejí onu zprostředkovatelskou roli, kterou jim přiřkl Platón. Aristotelés soustavně a vytrvale popíral, že by matematika mohla být nástrojem matematizace, tedy idealizace toho, co lze vnímat smysly a co by se díky takovému postupu stalo předmětem vědy. Jak jsme viděli, idea matematické fyziky je Aristotelovi cizí a nejen to: formálně takovou možnost vylučuje.
------------------------------------
⁶² Jak vychází najevo ve zlomku z Protreptiku, který nově odhalil P. Merlan (From Platonism to Neoplatonism, str. 119 n.) a jehož znění ještě rozšířil A.-J. Festugière (Un fragment nouveau de Protreptique d´Aristote). V tomto textu, převzatém u Iamblicha (De communi mathematica scientia, 72,6 nn.), Aristotelés ukazuje nadřazenost matematiky oproti ostatním vědám s poukazem nejenom na její metodickou přesnost, ale i na výtečnost jejího předmětu: díky astronomii. Která je jedním jejím odvětvím, nám skýtá poznání nebeských fenoménů, což jsou „nejbožštější ze smyslově vnímatelných věcí“ (72,27). Nacházíme tu charakteristickou formuli theologie hvězd (viz str. 324, pozn. 3). Jak upozorňuje A.-J. Festugière, říká tento text o matematice velmi přesně to, co Met. I,2 řekne o první filosofii (a v tom také tkví hlavní důvod, proč jej přisoudit Aristotelovi). Sotva lze lépe vyjádřit, že v daném pojetí hraje matematika stejnou roli, která později přejde na první filosofii, tedy na theologii (zatímco matematika si sice uchová důstojnost exemplární vědy, jak lze soudit z četnosti matematických příkladů v Druhých analytikách, nicméně je stále zřetelněji odsouvána na ontologicky druhořadou rovinu vědy o abstraktních entitách). Jak podotýká P. Merlan (From Platonism to Neoplatnonism, str. 187), matematická theologie mladého Aristotela je těsně spřízněna s jeho theologií hvězd.
⁶³ Viz Xenokratés, zl. 16 (Estque numerus, ut Xenocrates censuit, animus ac deus), 34 Heinze (Xenokratés slučoval ideální číslo a matematické číslo). Aristotelés to později popíše slovy „hovořit o matematických jsoucnech, ale nikoli jako matematikové“ (οὐ μαθηματικῶς δέ)“ (Met. XIII,6, 1080b28-29; zl. 37 Heinze).
(Problém bytí u Aristotela, př. M. Pokorný, Praha 2014, str. 342-42 – strana 342 též pod čarou.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)