Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Podle Leibnize (v Monadologii) víme, že „existují složené věci“; a „složená věc není nic jiného než nahromadění neboli agregát jednoduchých“. A z toho vyplývá, že existují také jednoduché substance, které už nejsou žádným agregátem, což podle něho znamená, že „nemají části“ (vše hned na počátku Monadol., § 1 a 2). Dokladem toho, že jednoduché substance (tj. monády) nemají části, je jejich nedělitelnost, zajištěná zejména jejich nulovou rozprostraněností – jsou to pouhé body. Protože nemohou být rozděleny na nic menšího, nemohou zaniknout (přirozenou cestou), což znamená, že mohou vzniknout pouze stvořením (tedy nemohou přirozenou cestou ani vzniknout). Důležité je však to, že se jako pouhé body jeví monády pouze zvnějšku (je však otázkou co to je „zvnějšku“ – jiným monádám? Vždyť nemají žádných oken!), ale mají velmi bohaté nitro. To je tedy zásadní rozdíl proti starořeckým „atomům“, které neměly žádné nitro (resp. byl „uvnitř“ homogenní, tedy nestrukturované). Nevyjasněno však zůstává, co to vlastně jsou ty „složené věci“: jak může být něco „složeno“ z bodů, které se zvenčí od sebe navzájem ničím zjistitelným neliší? Jak vůbec může vypadat něco, co je složeno z jednoduchých „bodů“? Vždyť i tisíce, ba milióny bodů při „složení“ nepředstavují nic víc než zase jen bod! – Všechny Leibnizovy jakoby samozřejmé předpokladu musíme prostě zpochybnit. Ani nejmenší „věc“ není nikdy jednoduchá, ale je strukturovaná – a zejména to není „bod“, ale kousek dění, je „událost“. O tom, zda se všechny takové nejmenší události od sebe ničím neliší, zatím nic nevíme; vycházíme-li ze zkušenosti s většími událostmi, zdá se to naprosto nepravděpodobné. Kde by se brala ta obrovská rozmanitost, kdyby se nejmenší „události“ od sebe vůbec ničím neodlišovaly? A potom – to „skládání“ a „složenost“: můžeme vůbec akceptovat možnost, že je možno byť jen dvě jednoduché události „položit“ nějak vedle sebe, aniž by se s nimi (s oběma) něco stalo? Smíme předpokládat, že mezi nimi nedojde k nějaké komunikaci, oboustranné reakci, že nevzniknou nějaké nové (ale skutečné, na pozorovateli „nezávislé“) vztahy, které tu dosud nebyly, dokud obě události nebyly „položeny“ vedle sebe? A pak ovšem tu je další věc: pokud přece jen musíme předpokládat, že ony dvě události (nebo vůbec všechny události) jsou vybaveny reaktibilitou (takže musíme škrtnou onen nezdůvodněný předpoklad, že jsou „bez oken“ (a „bez dveří“), není tu skryta právě ona možnost vzniku rozrůzněnosti, neboť povaha a míra reaktibility se může podle okolností (vnějších i vnitřních) měnit?
(Písek, 150308-1.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, které se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští: základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)