Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Ladislav Hejdánek (1996)

Ve filosofii dochází k pronikavé, tak říkající zásadní změně: z disciplíny, kterou nelze vymezit jinak než na základě (a tedy v rámci) určité filosofie, se stává něco jiného, než čím až dosud byla. To vede k pochybnostem o možnosti její re-generace, neboť pouhé přežití se zdá být do budoucnosti vyloučeno. Až dosud se navzdory všem vnitřním problémům tradovalo takové pojetí filosofie (které se pak nečekaným způsobem prosadilo ve vědách), v němž se ústředním cílem a rozhodující úlohou této zvláštní, jen v Řecku vymyšlené, ale pak do celého intelektuálního světa pronikající disciplíny stalo soustředit se na to, co jest. Filosofie si však ode všech věd udržovala jistý odstup právě v tom, že jejím primárním zájmem nebylo prostě všechno, co jest (i když také v tom se ode všech odborných, speciálních věd odlišovala svým zájmem nejen o cokoliv, nýbrž také o všechno jako celek), ale zejména smysl tohoto „jest“ či vůbec „býti“ (resp. – po jistých významových posunech – smysl „bytí“). Někteří myslitelé se pokoušejí celý soubor problematiky tohoto „býti“ resp. „bytí“ sklidit se stolu poukazem na to, že jde o záležitost pouze jazykovou (a tedy vůbec ne „věcnou“). Tím však jejich myšlení rychleji či pomaleji ztrácí filosofický charakter a buď se samo v sobě rozkládá a desintegruje, anebo je nuceno se konstituovat jako odborná věda. Dalo by se proto (samozřejmě s jistou závažnou nepřesností) říci, že filosofie stále víc opouští onen terén „jsoucího“, který z naprosto převažující většiny přenechává k výzkumu různým odborným vědám. Poměrně až do nedávné doby se řada myslitelů domnívala, že filosofii tak stále víc ubývá témat, jimiž by se mohla specificky zabývat. Ve skutečnosti dochází k tomu, že se filosofii (pochopitelně za určitých předpokladů) pronikavě rozšířily perspektivy a že se jí otevřely jakoby celé nové dimenze a snad přímo „světy“.
(Písek, 960723-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Aristotelovo vymezení oné zvláštní filosofické vědy, které se mnohem později dostalo pojmenování „ontologie“, má významný dodatek: ... TA TOYTÓ HYPARCHONTA KATH´ AYTÓ; v Křížově překladu (u Laichtera): „[Jest druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno a] to, co mu o sobě náleží.“ (Met. IV, 1, 1003 a, č. str. 96.) Naše pojetí „jsoucího“ (či „jsoucna“) se bude proto lišit podle toho, co budeme považovat za to, co ke jsoucnu o sobě, tj. jako takovému, náleží. Na rozdíl od celé dlouhé tradice budeme tedy napříště mít za to, že ke každému jsoucnu náleží to, že není celé najednou, ale že je událostným děním, probíhajícím v čase, takže ke každé jeho aktuální jsoucnosti náleží ještě nějaké jsoucnosti, které aktuální již byly, jakož i takové, které aktuální teprve budou, tedy jsoucnosti v nějakém smyslu „ne-jsoucí“. Jakmile však připustíme, že žádné jsoucí není jenom aktuálně jsoucí, ale že každá jeho aktuální jsoucnost je neodlučně spjata s mnoha jeho jsoucnostmi ještě nebo již neaktuálními, tedy „ne-jsoucími“ (v onom jsoucnost na aktualitu redukujícím a tedy zpředmětňujícím pojetí), stojíme před naléhavou otázkou, co vlastně onu „neodlučnost“ zakládá a udržuje po celou dobu trvání onoho událostného „jsoucího“ (tj. po celý čas jeho „bytí“). Platí-li, že každé jsoucno musí své „bytí“ aktivní vykonávat, musíme z toho vyvodit, že v rámci takového vykonávání vlastního bytí musí také ona spjatost aktuální jsoucnosti jsoucího s řadou jeho ne-jsoucností (resp. neaktuálních jsoucností, tedy fází buď ještě nenastalých nebo již proběhlých) být aktivně vykonávána. Jsme zvyklí pohlížet na aktuální přítomnost jako na jediný základ každé činnosti, každého aktu a aktivity. To je zapotřebí znovu prověřit, neboť to odpovídá pouze jednomu typu naší zkušenosti, totiž zkušenosti s tím, jak se subjekt může aktivně (a efektivně) vztáhnout k nějakým skutečnostem (jsoucnům) kolem sebe. Tato vnější jsoucna však vykazují docela jiné rysy než „skutečnosti“, které nemá subjekt „před“ sebou, nýbrž které jsou jeho součástí, které jsou nějak integrovány do něho jako do „celku“. Musíme přinejmenším předběžně zadržet své návyky, abychom se jimi nenechali svádět na falešnou cestu. Nelze totiž předem vyloučit, že „vykonávání“ jednoty resp. sjednocování, integrování jsoucího jako celku je nebo může být zakládáno nikoli v nějaké jeho aktuální přítomnosti (eventuelně postupně v každé z nich, pokud se stane aktuální), nýbrž v jeho „přítomnosti“, která se aktuální ještě nestala, tj. v nějaké jeho „budosti“, ovšem v takové, která – právě jakožto jeho budost – už byla přivlastněna resp. je právě přivlastňována jsoucnem jakožto subjektem. A protože něco takového není možno předpokládat jako akt, vycházející z aktuální přítomnosti (jsoucnosti) jsoucna, neboť jeho účinnost se může projevovat pouze a výhradně jako stopa v jeho „bylosti“, máme před sebou zásadní problém, jemuž se musíme náležitě věnovat.
(Písek, 070104-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Přinejmenším od chvíle, kdy eleaté (konkrétně Parmenidés) pojmově vymezili „jsoucí“ jako „právě nyní jsoucí“, a kdy ono „nyní“ redukovali na „časový bod“, ergo bod, v němž se nic neděje a nemění, tedy ve skutečnosti „nečasový bod“, došlo k ustavení problému, který byl okamžitě řešen už tím, jak byl uchopen, ale byl řešen chybně. A tím byly zatíženy následující věky (víc než dvě a půl tisíciletí).
(Písek, 081025-2.)