Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „metafyzika“ nebylo – jako neologismus – původně raženo žádným filosofem, ale mělo účel knihovnický. Veškeré významy, které jsou pro pozdější dobu nebo pro nás dnes s tímto označením spojeny, jsou tedy dodatečné a druhotné. Proto také nelze trvat na jejich platnosti, které by mohla být odvozena ať už z dlouhé tradice, ať z nějaké nepochybné etymologie. Právě naopak: protože ona „stará“ metafyzika se stala definitivně neudržitelnou a náleží nepochybně pouze do nějakého „muzea“ myšlenek, je název sám vlastně uvolněn pro nový výklad (nové interpretace) a pro „zavěšení“ nových významů, nových konotací (a pochopitelně i pro zrušení a vyloučení některých důležitých konotací starých). Jistou zdaleka nikoli nevýznamnou oporou je ostatně také to, že ono původně knihovnické označení místa, kam konvolut Aristotelových názvem neopatřených textů byl zařazen, bylo takto spjato s „knihou“ (resp. několik „knih“, dnes už jen „kapitol“ v našem smyslu), připisovanou Aristotelovi (právem, i když samým Aristotelem asi takto koncipována nebyla, jak lze přesvědčivě doložit, takže ji musíme považovat za jakýsi sborník textů, které původně asi náležely do odlišných kontextů). Sám Aristotelés měl zřejmě na mysli to, čemu říkal „první filosofie“, ale ten sborník, který odedávna nese ten knihovnický název „Metafyzika“, obsahuje jednak texty, které do „první filosofie“, jak jí Aristotelés rozuměl, rozhodně nenáleží (např. jedna knih či kapitola se týká kategorií, a podle Aristotela výklad o kategoriích nejenom že nepatří do první filosofie, ale nepatří vůbec do filosofie, nýbrž do zvláštní disciplíny či skupiny disciplín, které byly od jeho časů chápány jako „logika“, ale na rozdíl od něho byly do filosofie obvykle znovu zařazovány); ale na druhé straně chybí v tomto spisu výklady témat, o nichž se sice naprosto pevně říká, že do první filosofie náleží, ale v žádné „knize“ (kapitole) Metafyziky o nich ani souhrnně pojednáno není, nýbrž jsou tam jen drobné zmínky a poukazy jinam, k jiným textům. Pokud bychom se tedy chtěli vrátit k Aristotelovu chápání „první filosofie“ jako k předpokladu a základu nějakého nového pojetí „metafyziky“, musili bychom akceptovat dosti tvrdé oddělování tohoto názvu od zmíněného „sborníku“ textů, které k sobě původně ani nepatřily a které Andronikos z Rhodu jen vnějšně a formálně označil jako spis, který je v knihovně umístěn „vedle Fysiky“, což ovšem zase nebyla kniha o jedné z disciplín „první filosofie“, ale spíše kniha (přesněji 8 knih) o „fysických věcech“, tedy vlastně o jednu z „praktických“ filosofických disciplín. – A pokud jde o etymologii: „META“ bychom pak mohli (a jak mám za to, měli a musili) chápat nikoli ve smyslu místní blízkosti, nýbrž ve smyslu alternativy k „FYSICE“, přičemž samu FYSIS bychom musili podrobit novému, velmi důkladnému přezkoumání, abychom si tak zjednal dosti pevnou základnu pro rozhodování o tom, co bude nyní náležet do sféry (tématiky) „metafyziky“ v onom novém smyslu.
(Písek, 080117-4.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka říká ve svém „Negativním platonismu“ (Pha 32007, s. 13), že „metafyzika je starší než křesťanská theologie: metafyzika dala křesťanské theologii systematickou řeč. Moderní metafyzika pokouší se pouze – s pramalým zdarem – vzít si zpátky od theologie svůj zapůjčený majetek: spojení s theologií je jen etapa života metafyziky a theologie sama se nyní od ní nikdy distancuje.“ Pokud bychom vzali velmi doslova onu Patočkovu charakteristiku toho, co si velcí křesťanští myslitelé z „majetku“ metafyziky „vypůjčili“, jako „systematické řeči“ (a necháme ještě stranou otázku, zda šlo skutečně pouze o „půjčku“, nebo snad o „dar“ či „předání“, či zda můžeme dokonce mluvit o přisvojení), je přece jen poněkud problematické (nikoli nutně hned nesprávné) mluvit o „řeči“, konkrétně o „systematické řeči“. Rozhodně nemůže jít o nějaký „systematický jazyk“ ve smyslu „mluvy“, protože systematičnost není vlastností mluvy, ale musí být do každé mluvy (do každého promlouvání) vnesena, tj. mluva (každé promlouvání) musí být kultivováno, pěstováno, aby dostálo nárokům soustavnosti.
(Písek, 070629-1.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Už v osmdesátých letech jsem v soukromých seminářích vykládal o nutnosti revize resp. nové koncepce staré aristotelské trojice tzv. teoretických filosofických disciplín (představujících podle Aristotela tzv. první filosofii), a dal jsem jim jména, vždycky s malým předběžným upřesněním. Na místě Aristotelovy „matematiky“ jsem užil jména „logologie“ ve smyslu filosofie LOGU, na místo Aristotelovy „fysiky“ jsem postavil filosofii FYSIS s názvem „fyseologie“ (snad lépe než „fysiologie“), a posléze Aristotelovu „theologii“ jsem vlastně spíš odmítl než reinterpretoval, protože místo „bohem“ či „božskými věcmi“ se nová disciplína měla zabývat „ryzí nepředmětností“, kterou jsem – to je pokud jde o název věc konvence – ztotožnil s Pravdou s velkým „P“ na začátku. A protože ve své chápání Pravdy vycházím nejen z Rádla a z dlouhé „české“ tradice (kam ovšem náleží i Angličan Petr Payne, a která začíná nejpozději v pozdním Židovstvu, tedy s kořeny nejen mimo oblast Čech, ale i mimo Evropu, tedy s kořeny ne-evropskými), volil jsem pojmenování nejspíš na první poslech dost matoucí, totiž „pisteologii“ (protože v mém pojetí je „alethologie“ filosoficky nemožná). V písemné podobě příspěvku věnovaného Milanu Balabánovi jsem se o tom dost letmo zmínil nedlouho před listopadovým „převratem“ 1989 a umístil jsem tento text jednak v 3. čísle ještě samizdatové Reflexe, která o rok později vyšla také veřejně tiskem, a zahrnul jsem tento text již také do prvního vydání „Filosofie a víry“ (1990). Tam jsem také neznačil své nové chápání termínu „metafyzika“ ve smyslu dvojice filosofických disciplín „logologie“ a „pisteologie“, které v mém pojetí musí být chápány jako fundamentálně odlišné od „fyseologie“ – a tedy jako stojící svým zájmem i svými postupy a metodami „vedle“ (META, jen v jistém upřesněném smyslu „za“) filosofie „FYSIS“. Tento spíše pouze nadhozený a nedopracovaný rozvrh může být (a asi bude muset být) poněkud přepracován, ale je nutno ho mít na mysli přinejmenším jako výzvu a úkol. Filosofická „fysika“ by se měla zabývat především tzv. pravými jsoucny (čili pravými událostmi), tj. takovými „reálnými“ skutečnostmi, které kromě své předmětné stránky, která je pro ně charakteristická, mají také svou stránku nepředmětnou, která zakládá a garantuje jejich vnitřní sjednocenost (vnitřní integritu, tj. „pravost“ – to je také nepříliš vhodné, protože zavádějící pojmenování – asi bude nutno je časem změnit). Do sféry „logologie“ by potom náležela vedle matematiky včetně geometrie atd., a samozřejmě vedle klasické i matematické či symbolické logiky také jakási „nová logika“, která by se týkala „pravidly“ myšlenkové práce s intencionálním nepředměty, tj. s myšlenkovými modely „událostí“ čili událostného dění. A filosofická „pisteologie“ by možná jen dočasně a přechodně (ale možná dokonce provždy !) mohla jakoby nahradit „alethologii“ nebo se aspoň stát jakousi úvodní disciplínou k ní, a to do té doby, než se podaří v potřebné šíři a propracovanosti ustavit a systematicky uplatnit (uplatňovat) „nepředmětné myšlení“ aspoň na úrovni blížící se současné úrovni myšlení „zpředmětňujícího“ (tj. redukujícího „konkrétní skutečnosti“ na pouhé „vnějškovosti“). (Písek, 080517-1.)