Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V případě hovorů a diskusí o „náboženství“ je zapotřebí asi ještě mnohem víc než v jiných případech náležitě pojmově vymezit, co pod tím slovem chápeme, tj. jak onomu slovu sami „rozumíme“. Je tomu tak proto, že – třeba na rozdíl od živých bytostí nebo předmětů každodenní potřeby apod. – nejrozmanitější podoby, jaké různé takové jevy, které obvykle jako náboženské označujeme (eventuelně které tak označují lidé většinou nebo naopak jen příležitostně atd.), nás nutí najít způsoby, jak odlišit náboženský jev nebo náboženský rys nějakého jevu od jevů nebo rysů takzvaně ne-náboženských. Kromě toho tu stojíme také před problém historických a vývojových proměn. Obecně se např. přijímá hypotéza, že veškeré umění má kdesi v dávnověku náboženské nebo ještě spíš mythické kořeny; tanec i zpěv, malby v jeskyních a zhotovování sošek, napodobujících zvířata nebo člověka, jsou doložitelně tak prastaré, že si je vykládáme v nejužší souvislosti s různými kulty a magickými praktikami. A přece dnešní balet ani hudbu, malířství ani sochařství atd. nepovažujeme za nic nezbytně a neodlučně spjatého s jakýmkoli mýtem ani religiozitou. Vůbec tím nechceme popírat tu dávnou minulost, ale dnes už to vše chápeme jinak: umělecká tvorba nepřestává být uměním, i když se z jakýchkoli mytických, mytologických nebo náboženských kontextů zcela vymanila. Přesvědčivým dokladem té „emancipace“ je dnešní obecně přijaté klasifikování některých „typů“ umění jako „náboženských“ resp. „křesťanských“, protože jich bylo znovu použito k náboženských (bohoslužebných atd.) souvislostech. Mám za to, že velmi analogická, i když do jisté míry méně „rozvinutá“ či pokročilá“ je situace v theologii: filosofie, která prošla závažnými proměnami v důsledku velmi úzkého sepjetí s filosofii ve středověku (a už koncem starověku) se později významnou měrou emancipovala z theologického „područí“, ale dnes jsou theologové nuceni si některých filosofických prostředků (rozvinutých a uplatněných ve filosofii až po oné „emancipaci“) znovu použít, už také proto, že v nich leckdy rozpoznává plody svého vlastního ovlivňování filosofie a jejího myšlení v oné starší době, kdy docházelo ke spolupráci, k jakési synergii obou disciplín (aniž došlo ke sjednocení či splynutí).
(Písek, 080309-1.)