LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Ještě předtím, než jsme se díky odkazu starých Řeků naučili sevřít své původně těkavé myšlení tím, že se opíráme o pojmy a jejich koreláty, totiž intencionální předměty, bylo nutno zvládnout své vědomí, vláčené jednotlivými dojmy a náladami, tak, aby bylo s to jednak zůstávat u některých „obsahů“ vědomí, jednak se naopak jiným vyhýbat nebo je alespoň oslabovat a částečně vyřazovat. Tato nutnost se stávala nevyhnutelností od chvíle, kdy se lidské vědomí začalo emancipovat ze své vázanosti na okamžitou situaci (tak tomu je z velké části i u vyšších zvířat, jejichž trvalejší vazby jsou zajišťovány jinak než vědomím – např. tzv. věrnost psa, náklonnost nebo naopak averze koně, dlouhá „paměť“ slona apod.) a chovalo se k okamžitým situacím a s nimi spjatým dojmům a náladám stále víc jako paměť si podřizující a ji mohutně ovládající zesilovací (anebo naopak zeslabovací) systém. Vědomí se v tu chvíli stávalo prostředníkem posedlostí, obsesí, jež si podmaňovaly lidské vědomí (možná, že jisté náznaky lze dokonce pozorovat již v některých případech u zvířat, tedy nikoli obecně u druhu, nýbrž u jedinců), a proti tomu bylo třeba najít jako účinný prostředek nejen jakýchsi hrází a tedy omezení, nýbrž jiný, pozitivnější způsob jejich zvládnutí a tedy vlastně využití. Bylo k tomu využito toho, čemu říkáme rituální chování; a z rituálního chování se jako nejperspektivnější ukázaly rituály slovní, jazykové, především pak vývojově pokročilé rituály narativní, tedy mýty (a později mytologie), jak to známe zejména u starých Řeků, neboť navzdory umělému stavění LOGU proti MYTHU, dílu to starořeckých filosofů, pro řeckou společnost je charakteristické míšení, směšování obojího, už proto, že LOGOS nemohl prostě jen převzít vládu, nýbrž lidé museli vypracovávat obrovskou spoustu logických (pojmových) souvislostí, bez nichž se nikdo proti občasným – a zprvu i častým – propadnutím zpět do mýtu nedokázal trvale ubránit. (Písek, 020817-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Není pochyb o tom, že ve filosofii, přesněji ve způsobech a postupech filosofování, má jistou úlohu také jakési trvalejší osobní a širší až i dobové „naladění“, tedy také různé nálady. Tím nemáme na mysli momentální duševní stavy a náklonnosti jednotlivých myslitelů, které obvykle nemají dlouhého trvání a brzo zase pomíjejí, nýbrž cosi jako převažující životní pocit, jakési „naladění“, které může být stejně naprosto individuální (a od běžných pocitů se silně odlišující), tak také více či méně v určitých skupinách nebo vrstvách společnosti sdílené, eventuelně také podmíněné intenzivními nebo rozsáhlými událostmi a zážitky celých širokých lidských společenstev (jakými jsou třeba velké války, velké přírodní katastrofy apod.). Někdy se používá pro jakousi typizaci podobných „naladění“ takových charakteristik, jako je „optimismus“ nebo „pesimismus“, nadšenost nebo skepse, aktivismus a podnikavost nebo rezignovanost a únava, a tak podobně. To vše jsou ovšem pouhá pojmenování, které nic neobjasňují ani nevysvětlují. To vše může mít vliv na způsob filosofování; ale je možný také opak: určitá filosofie může mít naopak vliv na způsob prožívání doby nebo stavu společnosti apod. , může být něčím, co dokáže dát ještě neurčitému zaměření, neurčitému naladění nejen průchod, ale pevnější, určitější tvar a může je tak upevnit a prohloubit. Většinou jsou však takové případy souladu s obecnějším trendem spíš dokladem jakéhosi úpadku, kompromisů a vyhovění obecnému vkusu, což je v podstatě takřka vždy v rozporu s nejvlastnější povahou a posláním opravdové filosofie. Filosofie přestává být opravdovou (pravdivou) filosofií, když se nechá příliš ovlivňovat situací, v níž má působit a působí; filosofie degraduje na ideologii, když se z ní vytrácí odstup, distance, zejména pak kritická distance. Nálady a vůbec „naladění“ počítá vždycky s nějakým typem rezonance – a právě vůči rezonanci, proti ochotě k „souzvuku“ se každá filosofie musí mít na pozoru.
(Písek, 100202-1.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)