Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1941)

Abychom tuto změnu pochopili, představme si intelektuální vývoj dítěte, který začal ve věku devíti nebo desíti let okolo roku 1870. Celá historie se tu čte jako moderní veze nějakého platónského dialogu … /22/ … Například se předvede pravoúhlý trojúhelník. Přitom se dokáže – podle Euklidovy geometrie -, že čtverec nad přeponou se rovná součtu čtverců nad odvěsnami.
Tento příklad je zajímavý. Neboť dítě se docela dobře může dívat na obrazec pravoúhlého trojúhelníku, nakreslený učitelem na tabuli, aniž se v jeho vědomí objeví pojem čtverců nad jednotlivými stranami. Jinými slovy, definovaný vzorec – například pravoúhlý trojúhelník – nezjevuje bezprostřednímu vědomí své různé vnitřní vlastnosti. Toto zvláštní omezení uvědomělého rozumu je základním faktem epistemologie. Dítě vědělo, o čem učitel mluví, totiž o pravoúhlém trojúhelníku docela zřetelně znázorněném na tabukli křídou v silných čarách. A přesto dítě neznalo nekonečnost vlastností, jež v něm byly implicitně obsaženy.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matem. a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 21-22.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 76-77.)

Alfred North Whitehead (1941)

… Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matem. a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 36.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 86.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Ovšem každý, kdo má rozum a kdo píše o filosofii, ví nebo by měl vědět, že svět je ve své složitosti nevyzpytatelný a že cokoliv sepíšete, musí být vystaveno kritice – mělo by být podrobeno kritice , je-li na tom vůbec co dobrého. A měla by být nějaká platforma, z níž stojí za to provádět kritiku. To znamená, aby člověk byl rozumně úspěšný jako filosof, musí si opatřit novou platformu; nemusí to být úplně nový ideový program, ale nepatrná změna nějakého starého programu, jež může sloužit jako nové kritické měřítko. Kritika je hnací silou pokroku myšlení. Rád své žáky upozorňuji na to, že být v každém století, od té doby, co jste něco napsali, zavrhován, je vrchol triumfu. Uplatňuji tuto poznámku vždycky v souvislosti se Zenonem. Nikdo se o Zenonovi nezmínil, aniž ho zavrhl, a každému století stojí za to odmítat ho znovu.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 37.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 87.)

Alfred North Whitehead (1939)

Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, která se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští; základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 46.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 91-92.)

Alfred North Whitehead (1933)

... Jen malý krok odděluje Platóna, autora mýtu o stínech na zadní stěně jeskyně, od již zcela pozitivistické doktríny Huma (jako autora A Treatise of Humane Nature), Milla, Comta, a Huxleyho. Hlavní rozdíl mezi Platónem a současnými mysliteli – a jedná se o velký rozdíl – spočívá v tom, že Platónovo kladení důrazu na mimořádnou skutečnost věčného světa idejí musí být nahrazeno nominalismem většiny těchto moderních myslitelů.
V pozdních dialozích se ovšem Platónův zájem obrací ke kosmologii a jak je vidět z uvedených citátů jeho konečné přesvědčení či úpadek duchovních sil ve stáří jej přivádí ke kompromisu mezi koncepcí imanentního zákona a zákona uloženého zvnějšku.
Oddíl 6. Ve svém pozdním období Platón formuloval názor „... mám totiž za to – abych podal výměr – že jsoucna nejsou nic jiného než mohutnost“. Toto stanovisko představuje chartu koncepce imanentního zákona.
Významným mezníkem v historii této koncepce jsou asi o čtyři staletí později alexandrijští theologové. Světská historie filosofického myšlení obvykle nedoceňuje theologii. Je to nespravedlivé, neboť po dobu dlouhou asi tisíc třista let byli nejschopnějšími mysliteli většinou theologové. (Dobrodružství idejí, př. Zd. Bígl, Praha 2009, str. 133.)