Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ivan Turgeněv ()

To mortify and even to injure an opponent, reproach him with the very defect or vice … you feel … in yourself.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 106.)

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Theologie je původně řecký vynález – je to filosofická disciplína. Řečtí filosofové nebyli atheisté, nezavrhovali bohy ani božství, ale chtěli je pojmově uchopit, definovat je tak, jako geometr definuje nějaký rovinný obrazec, např. čtverec nebo kružnici. Odmítali jen mýtus, a ten chápali jako všelijaké podivné povídačky po bozích, mezi nimiž se najde spousta výmyslů a nesmyslů. Křesťanství se zrodilo v Palestině, ale nezůstalo jen židovskou záležitostí, tj. židovskou sektou, za kterou bylo Římem považováno. Mnozí židé se ke křesťanům stavělo nepřátelsky, zejména ke křesťanům židovského původu. Právě to snad může být vysvětlením toho, proč nejstarší texty NZ máme v řečtině, tj. proč jejich autoři je už řecky psali. Řečtina byla tehdy hlavním mezinárodním jazykem tehdejšího Středomoří. Ze Skutků apoštolských víme, mezi apoštoly docházelo ke sporům a nedorozuměním. Přesto to byl Pavel, který Ježíše nikdy ani neviděl a který se o něm asi nejvíc dověděl při výsleších prvních pronásledovaných křesťanů, kdo rozhodl šířit křesťanství, přesněji „evangelium“, dobrou zvěst, jak to překládáme, v hlavních centrech římského impéria, asi hlavně mezi tzv. proselyty, kteří se tam už delší čas shromažďovali kolem židovských škol. I když prohlásil, že chce Židům zvěstovat židovsky a Řekům řecky, buď své dopisy psal jen Řekům a jen řecky, anebo se jiné dopisy (psané aramejsky) nezachovaly. Později kanonizovaná evangelia byla už psána jen řecky; teprve později byla překládána do dalších jazyků. Tak došlo k tomu, že radostné poselství neboli evangelium Ježíšovo, tedy muže, který byl plnokrevným Židem nejen tělesně, ale zejména svým vzděláním, bylo pořečtěno čili helenizováno. Protože se však ukázalo, že to s překládáním do zcela jiného jazyka vůbec není tak jednoduché, jak si to asi někteří představovali, protože každý jazyk je plný odkazů na dlouhé duchovní i myšlenkové tradice, brzo vznikaly potíže docela zvláštního druhu. Římská vzdělanost byla celá založena na vzdělanosti řecké, a k té náleželo pojmové myšlení. To bylo sice v té době už v úpadku, protože filosofie si už nějaký čas opět zadávala s všelijakými mýty z východu, ačkoli původně byla ostře protimyticky orientována. Pro křesťany, kteří chtěli oslovit také vzdělanější vrstvy, to s sebou přinášelo dvojí druh potíží: na jedné straně museli dávat pozor, aby se nenechali příliš ovlivnit řeckou filosofií, a na druhé straně musili být na pozoru před různými mýty, které se už také začaly odívat do filosofického hávu. V obojím se už mohli opírat o zkušenosti vzdělaných Židů z prvního století př. Kr., protože také ani chtěli proniknout do velkého světa, kde se mluvilo a psalo řecky (proto právě přeložili LXX), ale musili si najít svůj způsob a své metody. Tak vznikla tzv. theologie, která sice přejala pojmenování, které rozhodujícím způsobem vymezil Aristotelés, ale která si aspoň do určité míry byla vědoma toho, že řecké pojmové prostředky nemůže prostě převzít, ale že je musí upravovat, opravovat, nebo – řečeno se Součkem – „ohýbat a lámat. (Písek, 030924-1.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)