Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Buddha (-Krahmer) (-500 (2007))

„Glaube nicht einfach alles was Tradition und Bücher erzählen, Nimm alles kritisch auf und entwickle dir selbst dein Weltbild.“
(frei nach Buddha 500 vor Chr. von P. Krahmer)
(ex: http://www.geocities.com/capecanaveral/4310/philo.html )

Ladislav Hejdánek (2009)

Často mluvíme o „tradicích“, ale neuvědomujeme si dost dobře, v čem taková „tradice“ spočívá. Obvykle máme na mysli (pod vlivem zpředmětňující myšlenkové tradice [= zvyklostí], která má své počátky už ve starém Řecku) jakési „předávání něčeho“ takříkajíc z ruky do ruky, přičemž to „něco“ chápeme právě jako „předmět“, např. kolík, který si „předávají“ běžci ve štafetě. V tom právě spočívá mylnost běžného mluvení a myšlení o tradici a tradování. To, co je možno takto „předat“, není samo ještě tím, oč vlastně jde: k tomu hlavnímu a rozhodujícímu je třeba se teprve dostat, a to není možno jen tak přijmout z něčích rukou. Každá tradice je tím, co lze „předávat“ od jednoho člověka k druhému, z jedné generace na druhou, apod., jen podmiňována a umožňována, ale nelze ji na to redukovat. A právě proto se může docela dobře stát, že nějaký čas je „předáváno“ právě jen to druhotné, to zprostředkující, a teprve po několika takových „předáních“ někdo rozpozná, oč vlastně jde. Situace je dokonce taková, že se předávat v určité linii přestane vůbec, tj. že se nepředávají ani ty zprostředkující „věci“, a že teprve po dlouhé době se takové zapomenuté „věci“ (např. texty) znovu odněkud objeví. A mohou se dokonce objevit pouze v překladu, dokonce tedy nikoli přímo v původním znění. K tomu došlo třeba v případě některých filosofických textů Aristotelových, na které se v převažujícím křesťanském platonismu zcela zapomnělo a které se nejen nepředávaly, ale dokonce takřka ztratily; a pak došlo k tomu, že v arabském překladu – a dokonce s kritickými poznámkami arabských učenců – se právě tzv. Metafyzika znovu dostala do „evropského“ prostoru, kde byla čtena a překládána do latiny, zatímco původní řecké znění bylo objeveno až později. Ještě složitějším případem je třeba filosofie Sókratova, k níž je možno se dostávat pouze přes Platóna a jeho dialogy, neboť sám Sókratés nic psaného po sobě nezanechal. A dost obdobná, i když po dlouhé věky daleko víc problematická a také střežená je situace Ježíšova „radostného poselství“, které máme v písemné podobě k dispozici teprve se značným zpožděním a pouze několikrát prošlou ústním zprostředkováním, přičemž Ježí sám rovněž po sobě nic písemného nezanechal. Všude v těchto případech se můžeme k „věci samé“ dostávat jen s nemalými obtížemi a po překonávání značných překážek, a všude velice záleží na našem přístupu (nepochybně vždy nutně poučeném i řadou vykladačských „tradic“), aniž by bylo možno „vycházet“ z něčeho naprosto pevného a zaručeného, jistotně „pravého“ – k tomu je naopak zapotřebí se teprve hermeneutickým úsilím dopracovávat.
(Písek, 090411-2.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)