Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   11 / 11   >>  >
záznamů: 53

Smyslový předmět (actual entity)

Alfred North Whitehead (1929)
Newton in his description of space and time has confused what is ,real‘ potentiality with what is actual fact. He had thereby been led to diverge from the judgment of ,the vulgar‘ who „conceive those quantities under no other notions but from the relation they bear to sensible objects.“ The philosophy of organism starts by agreeing with the ,vulgar‘ except that the term ,sensible object‘ is replaced by ,actual entity‘; so as to free our notions from participation in an epistemological theory as to sense-perception. When we further consider how to adjust Newton´s other descriptions to the organic theory, ...
(Process and Reality, New York-London 1979, p. 73.)
vznik lístku: březen 2012

Dualismus – dvojí

Ladislav Hejdánek (2011)
Důsledný monismus je filosoficky neudržitelný a vlastně nemožný, i když mu dávali přednost někteří velcí filosofové. Descartovský dualismus byl sice užitečný, především protože provokoval svou neschopností nějak myšlenkově vyřešit vztah mezi myšlením a rozprostraněností (neboli mezi myslí a tělem); dodnes tím provokuje analytické filosofy. Chybou tohoto typu dualismu bylo – a je – především to, že onu čáru či hranici mezi myslí a tělem vede nesprávně – ta „hranice“ totiž vede ve skutečnosti jinudy. Je nanejvýš zapotřebí bedlivěji rozlišovat mezi niterností jakožto subjektivitou (tedy jako myslí, vědomím, myšlením), a mezi niterností jako ne-vnějšností, nezvnějšněností, nezpředmětněností: subjektivita má totiž také svou vnějšnost, vnější stránku, ke které lze – při vědomí relativnosti – legitimně přistupovat také zvnějšku. A stejně tak taklé obráceně platí, že i ke všem „tělům“ (pravým tělům, nikoli prostě „tělesům“ jako pouhým konstrukcím, izolovaným od ostatních, tedy byť ne pouze geometrickým, ale třeba i biologickým) vždycky náleží vedle jejich předmětnosti také nějaké „nitro“, nějaká „niternost“. Skutečným problémem je tedy nikoli povaha přechodů od „těla“ k „mysli“ nebo od „mysli“ k „tělu“, nýbrž z nitra navenek a zvenčí dovnitř. Tento druhý typ „dualismu“ otvírá na jedné straně celou škálu naléhavých otázek (dnes především pro biology, ale perspektivně i pro fyziky, zejména teoretické, ale vlastně pro všechny typy věd vůbec, nejen přírodních), ale zejména obrovskou oblast „první filosofie“, totiž pro zkoumání povahy skutečnosti tzv. nejsoucího, tj. jednak toho, co už není, ale je nějak ještě přítomno v tom co právě „jest“, a jednak toho, co ještě není, ale na co už je zaměřeno a k čemu směřuje i to, co právě „jest“. A tato „hranice“ mezi niterným a vnějším (jakož i mezi jsoucím a nejsoucím) se nesmí stát mezí, oddělující nějaké región, samostatné oblasti skutečného světa, ale musí být vedena každým jsoucnem, tj. prostředkem každého pravého (tj. vnitřně sjednoceného) jsoucího, které je a může být jsoucím vskutku jen tak, že obě jeho „stránky“, vnitřní i vnější, drží spolu jako dějící se celek, tj. jsou a musí být udržovány v jednotě právě opakovanými aktivními přechody mezi oběma, tedy zvnějšňováním vnitřního a zvnitřňováním vnějšího. Dualismus v nitřního a vnějšího je tedy jediný filosoficky možný (legitimní), protože „fysický“ (či „fyseologický“) a tudíž „dynamický“, nikoli schematicky fixovaný dualismus.
(Písek, 110608-1.)
vznik lístku: červen 2011

Dualismus karteziánský

Ladislav Hejdánek (2011)
Descartes svou koncepcí dvou konečných substancí (vedle jediné nekonečné) pohnul poněkud retardovaným (a retardujícím) tradičním myšlením „ontologickým“, ale je otázkou, zda šťastně; nepochybné je ovšem to, že silně a také úspěšně, pokud hodnotíme jeho účinnost. Základní chyba, která jeho koncepci těžce zatížila, není ovšem jeho vynálezem, nýbrž je takříkajíc „dědičná“: je jí samo pojetí substance jako něčeho pevného, co zůstává zachováno beze změny jako základ, na němž teprve mohou probíhat nějaké změny.
(Písek, 110608-2.)
vznik lístku: červen 2011