Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

... Nedostatky mého publikovaného díla připadají pouze na můj vrub. Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiografické poznámky, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 18.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zcela hypoteticky předpokládejme, vlastně inspirováni výrokem jednoho teoretického fyzika, že můžeme tuto „temnou energii“ ztotožnit s tím, čemu fyzikové říkají „fyzikální vakuum“. To je „definováno“ tím, že v něm „není“ žádná částice a žádné kvantum (energetické). Kdysi mi to vysvětloval Václav Frei, něco jsem pochytil i z jedné Grygarovy dávné poznámky: to, že tam „není“ ani částice, ani kvantum, musíme poněkud opravit: fyzikální vakuum je „nabito“ energií, takže zdaleka není ztotožnitelné s nulovou hladinou energie. Z této nenulové „hladiny“ jakoby vyskakují virtuální částice a virtuální kvanta, ale zase ihned (do ní) zapadají a zanikají. Vznikají vždy po dvojicích, které se zase vzájemně anihilují, takže ta nepřítomnost částic i kvant je jakoby stále porušována, ale tak, že každé porušení je zase okamžitě (tj. velmi rychle, a to tím rychleji, čím hmotnější jsou ty částice nebo čím energetičtější jsou ta kvanta) „napraveno“. Pokud by se něco takového jevilo jako (byť s menšími výhradami a opravami) jako plausibilní, bylo by třeba prozkoumat, v čem spočívá rozdíl mezi fyzikálním vakuem mimo vesmír, z něhož nějak tento vesmír vznikl, a mezi temnou energii, která představuje – řekněme – asi 70% „hmotnosti“ našeho Vesmíru, jak to někteří vědci odhadují. Zde je problém, který zatím nebyl, pokud vím, nikým zmíněn. Ten problém lze jinak vyjádřit následovně: jak dochází k tomu, že Velkým Třeskem vzniklý Vesmír (nebo – pokud je vesmírů více – některý z vesmírů) si osvojí, přivlastní jakýsi „svůj“ díl fyzikálního vakua? Nebo to takto nemůže být chápáno a fyzikální vakuum mimo jakýkoli vesmír je něco jiného než fyzikální vakuum již nějakým vesmírem osvojené a přivlastněné? Pak musíme volit aspoň v jednom případě jiný termín.
(Písek, 080810-3.)

Petr Kulhánek (2009)

... Úhlové rozlišení sondy WMAP – 0,3° – dostačuje pro pořízení podrobné mapy fluktuací reliktního záření. Z údajů WMAP bylo upřesněno stáří vesmíru na 13,7 miliardy let. Také byl stanoven podíl jednotlivých ingrediencí ve vesmíru – atomární látka tvoří 4 %, temná hmota 23 % a temná energie 73 % celkové hmoty a energie ve vesmíru.
... Z polarizace reliktního záření bylo možné zjistit, že první hvězdy ve vesmíru vznikaly pouhých 400 milionů let po jeho vzniku. To je dříve, než jsme se dosud domnívali. První hvězdy byly mnohem hmotnější než dnešní a vyvíjely se velmi rychle. Žily jen několik milionů let a v jejich nitru vznikala termojadernou fúzí jádra těžkých prvků.
(Průzkumy reliktního záření, in: Vesmír 88, 2009, č. 11, str. 735; text vložený k článku Petra Kulhánka, Na úsvitu času, vyprávění o reliktním záření, tamtéž, str. 732 – 736.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)