Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

... Nedostatky mého publikovaného díla připadají pouze na můj vrub. Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiografické poznámky, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 18.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)

Ladislav Hejdánek (2008)

Filosofická tématika je velice široká; pro filosofa se může tématem stát téměř cokoli. To však vůbec neznamená, že by se každý filosof měl vyjádřit nebo opakovaně vyjadřovat ke všemu. Jsou témata, která v určité době jsou primární, převládající (vládnoucí) – a takovým se žádný filosof nesmí vyhýbat. Ale jsou také témata široce probíraná, která za filosofické soustředění nestojí a která mohou být jen stručně odmítána nebo dokonce karikována a zesměšňována. Filosof si zkrátka musí vybírat – a musí si také umět vybírat. Musí mít resp. měl by mít také dobrá tykadla pro témata, která se ještě vůbec nezdají být aktuální nebo která dokonce takřka nejsou zmiňována, ale která vypadají na to, že se časem stanou těmi primárními (pro příští dobu). Rozhodně je třeba považovat za problematické snahy některých filosofů obsáhnout všechno, tedy snahy „encyklopedické“. Hegel byl nepochybně geniální filosof, ale způsob, jakým zapojoval vědecké znalosti své doby do své filosofie, je stejně nepochybně skandální. To samozřejmě vůbec neznamená, že by neměl stav současných věd brát v úvahu; jistě musí s „pokrokem“ věd držet zhruba krok, ale nikoli proto, aby přebíral jejich koncepce a postupy, ale proto, aby je kontroloval a kritizoval. Zároveň však platí, že filosofie nikdy nesmí být redukována na reflexi vědeckých přístupů a postupů, na reflexi věd (a tím méně ovšem na to, co vědy pouze zprostředkující, tj. na svět, jak jej vidí a ukazují vědy). Filosofie si musí stále udržovat schopnost vlastního přístupu ke skutečnosti, a to znamená stejně tak přístupu k lidskému světu („světu našeho života“, jak říkával Patočka, když překládal Husserlův termín „Lebenswelt“), jako ke světu současných věd, ale také musí sám osobně a nezastupitelně „žít“ ve svém světě, ve světě filosofie a ve světě, jak jej vidí a chápe právě on, a také to musí být schopen stále reflektovat. Filosof se nikdy nesmí ve vztahu ke skutečnosti stát pouhým pozorovatelem, jak to jako ideál známe ze starého Řecka.
(Písek, 080608-1.)