Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Aristotelés říká (Met XI,9), že „je tedy tolik druhů pohybu a změny, kolik je druhů jsoucna“ (př. Kříž, 0176, s. 287). Z této formulace by ovšem vyplývalo, že mezi jsoucny není žádného, který by byl bez pohybu, což by ovšem Aristotelés nikdy takto neřekl. (Met IV, 8: pravdu nemají ani ti, kdo tvrdí, že se všechno pohybuje, nejen ti, podle nichž je všechno v klidu.) Ale připusťme navzdory tomu, že všechno jsoucna jsou spjata s pohybem, tj. že se nějak pohybují. a pokusme se odtud jít dál. Co je zdrojem jejich „nejvlastnějšího“, protože zvnějšku nevyvolaného pohybu? Nevím, zda tento nejvlastnější pohyb jsoucna můžeme ztotožnit s tím, čemu třeba Patočka „původnost“, „prvotnost“, a dokonce „subjektivnost“ (Doslov, 200), přičemž ovšem má na mysli „subjektnost“, Němci někdy říkají „Subjektität“). Patočka se pokouší o řešení, které ve mně ovšem vyvolává jisté pochybnosti, když (Doslov, 201) mluví o „porozumění vlastnímu bytí, které se vyčerpává svým výkonem“ a když samu „tematizaci vnějších předmětů“ chápe jako „nepůvodní přístup k věcem“ (dtto). Mám totiž za to, že ztotožnění bytí jsoucna s jeho sebe-výkonem nechává otevřenu otázku po jeho původu resp. po zdroji jeho schopnosti aktivity, tj. výkonu svého bytí. Po mém soudu nelze bytí jsoucna redukovat na tento sebevýkon, neboť výkon předpokládá vykonávající „subjekt“, i když ten pochopitelně nezůstává uprostřed sebevýkonu beze změny (a v tom smyslu subjekt může na svém bytí, tj. na průběhu svého událostného „stávání se“ v rozsáhlé míře pracovat resp. spolupracovat). Každé (pravé) jsoucno nějak začíná a posléze nějak končí; toto jsoucno sice může také na svém konci spolupracovat nebo dokonce jej zavinit, ale rozhodně nemůže „způsobit“ ani „vyvolat“ svůj počátek. Jsoucno je sice celé událostným děním, tj. je pohybem (sebepohybem, sebevýkonem), ale tím se v žádném případě nevyčerpává. Jsoucno není schopno vzniknout „samovznikem“, a zároveň rozhodně nemůže být ve svém počátku či vzniku odvozováno od jiných jsoucen. Žádné jsoucno proto také nemůže být „příčinou“ vzniku jiného jsoucna.
(Písek, 140613-1.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Ladislav Hejdánek (1977)

Dalším krokem je ovšem rozlišení mezi jsoucností a bytím. Poměr mezi jsoucností a bytím nějakého jsoucna je asi jako poměr mezi výskytem a smyslem. Tím je naznačeno, že bytí nějak úzce souvisí se smyslem, tedy s LOGEM, s řečí, se slovem. Ale tady musíme připomenout významnou věc, která zatím ve své zamlčenosti mohla způsobit nepochopení toho, co bylo až dosud řečeno. Smysl není konstituován teprve tím, že o něm mluvíme, že jej nějak uchopíme a vyjádříme. Smysl je tu dříve než jeho pochopení (nemůžeme říci: než pochopení vůbec – nikoli proto, že by se smysl bez pochopení neobešel, ale že existuje zvláštní smysl pochopení smyslu – ten není možný bez pochopení, ale není jím konstituován, a o to nám právě jde); pokud bychom ontologickou sféru chtěli vázat na lidské promlouvání, na mluvení a myšlení člověka, pak bychom musili říci, že smysl má (alespoň na předlidských úrovních může mít) ontický charakter. Ale to právě říci nelze, neboť smysl není jsoucno. Rádl provedl rozlišení mezi tím, co jest, a tím, co „býti má“. Smysl tedy „není“, ale „má být“ (Rádl např. říká něco podobného o Bohu). Toto rozlišení je ovšem jen pomocné, přísně vzato nevyhovuje. To však je zapotřebí podrobit co nejdůkladnějšímu zkoumání. Nevyhovující je také – po mém soudu – Jaspersova periechontologie. Nicméně na rovině smyslu resp. LOGU nelze zůstat; bytí je spjato nejenom s LOGEM, ale především s pravdou.
(seš. R 1977-5, § 36, str. 34-40; SSŽ, Vysočany, dopoled. – Praha, 770921-1b.)

Hans Jonas (2011)

Organické tělo znamená latentní krizi jakékoliv známé ontologie a kritérium každé budoucí, která bude moci vystoupit jako věda.
[cituje v mottu ke svému článku Jiří Vácha, Ještě jednou k inteligentnímu plánu, in: Vesmír 90 (141), 2011, č. 6, na str. 362.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)