Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Pro Descarta bylo myšlení substancí; byla to jedna ze dvou konečných substancí, tou druhou byla rozprostraněnost. Proto bylo vlastně nevyjasněno, v čem spočívá nesprávné, mylné myšlení; když člověk opravdu myslí (a člověk je podle Descarta jediná bytost, schopná myslet), myslí správně. Pokud myslí nesprávně, vlastně vůbec nemyslí, a je pouhou rozprostraněnou věcí. Myslet znamená tedy myslet správně, a to je možné jen tak, že myslící člověk má podíl na myšlení jako substanci. (Asi tak, jako má každé těleso podíl na rozprostraněnosti – jinak to není žádné těleso. Zdánlivé těleso je netěleso; zdánlivé myšlení je nemyšlení.) Nu, a je-li tomu tak, pak to vlastně není člověk, který doopravdy myslí, ale má tak jen podíl na tom, jak myslí myšlení samo (jakožto substance). Mohli bychom to říci také tak, že člověk vskutku a v pravém smyslu myslí, když to není on, kdo myslí, ale když to je „myšlení samo“, které myslí, takže lidská aktivita je tu možná (a potřebná) jen proto, aby se shodovala s myšlením samým, aby mu „odpovídala“, aby se mu připodobňovala, aby se s ním ztotožňovala či ztotožnila. Na člověka tak zbude jen jediný legitimní druh aktivity – mimeze.
(Písek, 141014-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Heidegger ve svých přednáškách „Co znamená myslet?“ opakovaně trvá na tom, že „ještě nemyslíme“, a opakovaně zdůrazňuje, že to je mimořádně povážlivá skutečnost. Chtěl bych tomu rozumět v tom smyslu, že to, co lidé až dosud provádějí, když „myslí“ (a mají dojem, že myslí), není ještě to pravé myšlení, před jehož úkolem ještě stále lidstvo stojí. Říkat o nepravém, nesprávném myšlení, že to není vůbec žádné myšlení, je sice poněkud zvláštní a podivné, neboť to odporuje běžnému zvyku, kdy vady a chyby nějakého lidského výkonu nebereme jako důvod pro popírání výkonu samého – vždyť „chybami se člověk učí“, jak říká dávné úsloví. A učit se nějaké práci přece můžeme jen tak, že ji začneme dělat, nikoli že děláme ty chyby v nějaké docela odlišné činnosti. Jestliže Heidegger sám užívá přirovnání myšlení k plavání, je zcela zřejmé, že tomu, kde ještě nikdy neplaval, toho skok do proudu moc neřekne, protože se asi dříve utopí. Učit se plavat je sice ovšem možno pouze ve vodě (nemusí to hned být velký proud), ale nesprávné či nedokonalé plavání si můžeme opravit a vylepšit jen tak, že vskutku plaveme, tj. že jsme ve vodě, ale že jsme plavat už začali, takže jsme se hned neutopili. Ovšem v případě myšlení nejde o to, že bychom byli (i se svými neohrabanými myšlenkovými „pohyby“) do nějakého dravého „proudu“ hozeni na pospas svému nedokonalému umění nebo neumění „plavat“ (ostatně i v kartezianismu „myšlení“ není žádný proud, natož dravý, nýbrž něco nehybného, totiž substance!), ale zdrojem veškerého „pohybu“ jsme přece my sami. A pokud tedy ve svém usilovném „plavání“ utoneme, že to výsledek naší činnosti, nikoli nějakého sebetiššího nebo sebedravějšího proudu myšlení kolem nás.
(Písek, 141012-1.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)