Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Oblast „myšlení“ jakožto stavu či výkonu mysli představuje něco jako „živnou půdu“ pro (jednotlivé) myšlenky. Ta „půda“ sama je jakýsi spíš jen nahodile různorodý „proud“, jehož kontury jsou neurčité, nepevné a ustavičně proměnlivé, ovšem proud, který je jakoby sensitivní vůči ještě neustaveným (jednotlivým) „myšlenkám“. Ty myšlenky je možno v onom proudu nějak zachycovat a dovolit tak, aby se k nim další proud myšlení mohl více nebo méně přesně či spíš jen přibližně vracet. Bylo by nepochopitelné, jak by se takové vracení k již myšleným (jednotlivým) myšlenkám mohlo postupně (cvikem) upevňovat a jak by mohlo tímto způsobem dávat průchod něčemu původně zcela neurčitému a zejména nikoli „jednotlivému“, totiž nějaké „konkrétní“ myšlence. Je proto na výsost pravděpodobné, že „jednotlivost“ resp. jakási původní (v myšlení ještě neuskutečněná) „konkrétnost“ (ve významu velmi odlišném od běžného, možná právě zde by bylo dobré říci „konkrescence“ či „-nost“) myšlenky (tedy myšlenky ještě nemyšlené) musí být založena nepředmětně, nikoli teprve (a všechna) v průběhu proudu myšlení. I z tohoto hlediska se zdá být nejen nevhodné, ale dokonce předem vyloučeno odvozovat veškerou „jednotlivost“ myšlenek od konkrétního myslícího subjektu.
(Písek, 130713-1.)

Alfred North Whitehead (1933)

Pokud jde o srovnávání jednoho historického období s ostatními, spojují se dohromady v konečném soudu rozumu dva důvody kritického myšlení, estetický a logický. Každý věk zanechává své poselství, jež se týká skryté podstaty věcí. Civilizacím mohou porozumět jen ti, kteří jsou sami civilizovaní, a civilizace mají tu vlastnost, že osvojení si jich porozuměním odhaluje pravdu o naší vlastní přirozenosti. Bylo již řečeno, že představení velkých tragédií před diváky má jako katarze vášní očistný charakter. Stejně tak působí i velká období historie jako osvícení. Odhalují nám, jací jsme.
(7923, Dobrodružství idejí, přel. Zd. Bígl, Praha 2000, str. 165.)

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Alfred North Whitehead (1929)

Newton in his description of space and time has confused what is ,real‘ potentiality with what is actual fact. He had thereby been led to diverge from the judgment of ,the vulgar‘ who „conceive those quantities under no other notions but from the relation they bear to sensible objects.“ The philosophy of organism starts by agreeing with the ,vulgar‘ except that the term ,sensible object‘ is replaced by ,actual entity‘; so as to free our notions from participation in an epistemological theory as to sense-perception. When we further consider how to adjust Newton´s other descriptions to the organic theory, ...
(Process and Reality, New York-London 1979, p. 73.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Naším problémem bude, jak odpovědět na nám adresovanou výtku, že jsme náležitě nevymezili, co chápeme pod slovem (slovesem) „mysliti“, případně substantivem „myšlení“. Rozhodně se nenecháme vyprovokovat k tomu, abychom se sami pokoušeli definovat, co to je „myšlení“. Vždyť tomu je už hodně přes 60 let, co jeden z největších myslitelů předcházejícího století proslovil sérii přednášek, nazvanou „Was heißt Denken?“ (Letos vyšla tiskem i česky, i když v opisech kolovala i v českém překladu už po mnoho let.) V podobě jakési základní či spodní melodie (jakéhosi „cantus firmus“) se tam opakuje upozorňování na povážlivou okolnost, že prý totiž dosud nemyslíme, ale že se to musíme začít učit. O myšlení totiž můžeme plným právem přece říci něco podobného, co velký myslitel starověku řekl o „člověku“, totiž že „myšlení je to, co každý ví“ a co zná, a to z vlastní zkušenosti. Co bychom tedy mohli říci, že je myšlení, kdybychom si je neuvědomovali, tj. kdybychom si své myšlení jaksi nezpřítomňovali ve svém vědomí, ve svém myšlení? Kdybychom opravdu „ještě nemysleli“, nemohli bychom ergo ani říci, co to je myšlení, protože bychom neměli, čím si to uvědomit, čím bychom to mohli „myslet“. A říci to přece nelze bez toho, že to myslíme – že to aspoň nějak myslíme. Jen myšlení může myslit na to (přemýšlet o tom), co to je myšlení. A znamená to opravdu nutně, že takovým myšlením toho, co to je myšlení, je nezbytně a výhradně to, že myšlení učiníme předmětem svého myšlení? A znamená to nutně, že své myšlení, o kterém chceme rozhodnout, co to vlastně je, redukujeme na pouhý „předmět“, a tedy na ne-myšlení?
(Písek, 141013-1.)