Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Na jedné straně je výkon myšlení něčím striktně individuálním, je to výkon jedince. Ale tímto individuálním výkonem, který nemůže být připsán nikomu jinému, se myslící jedinec, subjekt, vztahuje k něčemu, co není jen subjektivní, jen spjaté s jeho individuálním výkonem, nýbrž co může být sdíleno – ovšem opět jen vztahem k tomu – jinými myslícími subjekty. To, co je takto sdíleno, může (a musí) být náležitě tématizováno a analyzováno, a to bez záměny s tím, jak se k tomu ten či onen subjekt vztahuje nebo vztahoval. Tento vztah (ve smyslu dějícího se vztahování) ovšem nemůžeme odvozovat jen od toho, k čemu se subjekt myšlenkově vztahuje, ale právě tak jej nemůžeme od toho „intendovaného“ zcela oddělit a izolovat. A jedna věc je důležitá: vposledu nezáleží na tom, zda ono myšlené, míněné, tématizované je něčím „skutečným“, anebo zda to je něco pouze vymyšleného, třeba i vyfantazírovaného, vykonstruovaného. V tom smyslu se ukazuje třeba argument historicistů resp. historických pozitivistů (např. u nás Pekařův), že není možné, aby lidé žijící v jedné epoše navázali na myšlení lidé epoch starších (to byl spor mezi Masarykovým výkladem českých dějin a Pekařovou kritikou) jako neplatný, vlastně sofistický (je to jen varianta na starého Gorgiu). (Praha, 050415-1.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie je záležitostí myšlení; ale ne každé myšlení je filosofické, a ne každé myšlení vede k filosofii. Cesta k filosofování se otvírá jen tomu myšlení, které si v nějaké podobě klade otázku rozdílu mezi myšlením (jako aktivitou mysli, tj. jednotlivého člověka) a „myšleným“, tj. tím, k čemu se myšlenkové akty vztahují. Tím, jak se před nás tato otázka staví, jak se nám vtírá a vnucuje, se dostáváme na cestu filosofie. Myšlení je od počátku velice těsně spjato s promlouváním, a to je možné jen v nějakém jazyce. Ustavení a stálé zkvalitňování a zesložiťování (ustavičně postupující komplikování) jazykových výkonů (aktů) umožňuje a zakládá onu pro myšlení tak charakteristickou emancipaci a ergo distanci myšlení od věcí, od předmětného světa, které jsou nebo mohou být myšleny. A ta distance mimo jiné spočívá v tom, že v myšlení může být myšleno dokonce nejen to, co jako věci nebo jako předměty nás ve vnějším světě obklopuje, ale také mnoho, mnoho jiného. Rozlišování mezi tím, co může být myšleno, aniž by to náleželo mezi věci a předměty vnějšího světa, a mezi tím, co lze najít právě jen ve světě kolem, je prvním krokem k filosofování a k filosofii.
(Písek, 071014-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nejhlubším základem a přímo zdrojem myšlení v plném slova smyslu je jeho „pobývání“ (zdržování se, také spoléhání na, čerpání z, atd.) v „elementu“ LOGU. To je pochopitelně jen šifrovaná zkratka, kterou je třeba dobře vyložit, aby mohla být správně pochopena. Myšlení totiž není pouhá subjektivita, pouhý „odraz“ něčeho vnějšího, ale je to (může to být a dnes už to zcela jistě u většiny lidí poznamenaných evropskou tradicí to skutečně je) svébytná aktivita, která se sice přímo nemůže „dotknout“ ničeho vnějšího, tj. nemůže nic vnějšího přímo ovlivnit, do vnějšího světa nijak zasáhnout, ale může se stát skvělou cestou k porozumění světu (protože zároveň porozumění sobě, jinak to totiž není možné) a v důsledku toho i k lepšímu a účinnějšímu porozumění toho, jak je i prakticky možno do světa zasáhnout a jak se ve světě chovat, jak jednat, tj. jak být aktivní i jinak než myšlenkově. Aktivita výkonu myšlení je jistě zaměřena k něčemu sevřenému – nazvěme to „myšlenkou“; myšlenka však nikdy není redukovatelná na tento výkon, není interpretovatelná ani jako subjektivní záměr, ale je vždycky nějak spjata s tím, co není její součástí ani složkou, ale co zároveň nemůže být pochopeno a interpretováno jako něco samostatného a svébytného, např. jako „jsoucno“. Tak jako život jednotlivého organismu (jednotlivé živé bytosti) je – přinejmenším po experimentálních počátcích – možný jen v určitém oživeném prostředí, v určité biosféře (a určitém biotopu), tak je myšlení možné jen v určité sféře, v určitém prostředí (ovšem velmi odlišného charakteru), totiž v LOGU, ve světě LOGU. A to je svět či sféra, které prostředkují mezi „světem“ ryzí nepředmětnosti“ (tj. Pravdy) a světem konkrétních skutečností, které mají obě stránky předmětnou i nepředmětnou (a které vytvářejí kolem sebe a také spolu s jinými „nepravé skutečnosti“ resp. „nepravé události“ a také se jich samy se aktivně účastní – prostředkují tak, že Pravda se projevuje a prosazuje uprostřed světa, jak jej známe a jak o něm běžně mluvíme. Tak svět předživého a svět živého je světem, v němž se projevuje a prosazuje Pravda, ale jen v myšlení je zatím asi jediná bytost, totiž člověk, ve svěště LOGU opravdu „pobývat“, tj. stát se obyvatelem světa LOGU (a dávat se tak resp. moci se tak dávat k dispozici Pravdě samotné).
(Písek, 080117-1.)

Martin Heidegger (1969)

(künftiges Denken)
Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfordern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philosophie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Literatur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. ...
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S.119.)