Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Mluvíme-li o „novém“, můžeme mít na mysli něco jako „neobvyklost“, tedy „nové“ z hlediska nějakého subjektu, anebo naopak něco jako dříve nikdy neexistovavšího, nikdy se dosud nevyskytnuvšího, zejména pak něco zároveň „kvalitnějšího“ (takto se to často spojuje). To vše je třeba upřesnit a rozlišit. Něco „nového“, co představuje zároveň i něco vyššího, kvalitnějšího, je ovšem vždy „novým“ také z hlediska nebývalosti, zatímco naopak to neplatí. Jestliže přijmeme myšlenku „novosti“ ve vší radikalitě, tj. tak, že každá jedinečnost (tj. jedinečná událost) je nepřevoditelná na něco jiného bez nejmenší ztráty, takže musíme předpokládat, že vstupuje do světa skutečnosti tak, že to nejprve není, a teprve pak se to stává, musíme – pokud to náležitě domyslíme – přijmout nezbytný závěr, že ve svých prvních počátcích (event. „posledních počátcích“, ve smyslu „ultima principia“) jsou ty nejzákladnější, nejjednodušší události vlastně takřka stejné (a možná naprosto stejné, ale to nelze bez bližší analýzy jen tak předpokládat), tj. že z vnějšku hleděno jsou nerozpoznatelné (ve smyslu Leibnizovy myšlenky „identitatis indiscernibilium“). Navenek se „novost“ může projevovat teprve v prostředí jiných událostí, a tudíž pouze postupně – „novosti“ je možno (a třeba) aktivně dosahovat (což v sobě zároveň spojuje a zahrnuje i to, že je možno se jedinečnosti bránit a vyhýbat neméně aktivně a usilovně právě „opakováním téhož“, pochopitelně ovšem „téhož“ ve smyslu relativním, nikoli absolutním. To však vůbec neznamená, že sama „novost“ je plně odvoditelná z takových aktivit, neboť tyto aktivity samy jsou nutně aktivitami nějakých subjektů (událostí-subjektů), tedy něčeho, co je – přinejmenším tradičně – chápáno jako již (dříve) jsoucí. To nás nutně vede k dvěma závěrům: a) především musíme pozorně odstraňovat i poslední zbytky staršího chápání tzv. subjektu jako nějakého objektu (tj. něčeho, co tu předmětně je už dříve, tedy v minulosti); a pak 2) subjekt musíme důsledně chápat jako událost, tj. tak, že k němu náleží vedle toho, co je právě (aktuálně) jsoucí, také to, co už minulo (a tedy událostně už není), jakž i to, co ještě nenastalo (a tedy událostně ještě není, ještě není „jsoucí“). To, co ještě není, se běžně nazývá „budoucnost“; to je však název, skrývající (resp. pokrývající) množství významů, z nichž některé jsou naprosto nekompatibilní. Proto je třeba se pokusit tyto různé významy rozlišit a odlišit. To pro nás bylo důvodem, proč jako první krok odlišujeme od ještě blíže nerozlišené mnohosti těchto významů tu „část“ budoucnosti, která je přivlastněna určité (jedinečné, nezaměnitelné) události (jakožto pravému jsoucnu). Přesně vzato: je to právě tato „budost“, která je převážně „odpovědna“ za jedinečnost té které události; v případě těch nejmenších, prvotních, primordiálních událostí představuje jejich „budost“ prvotní zdroj jejich jedinečnosti, bez něhož by všechny tyto události zůstávaly u jediného stereotypu (eventuelně u několika málo stereotypů); a tím je budost i prvotním zdrojem každé „novosti“.
(Písek, 070625-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofické uvažování o světě jako celku se ocitalo od pradávna (od počátků filosofie) před několik jen svízelně srovnatelnými úkoly. Na jedné straně museli myslitel nějak vzít na vědomí, že se mu v přístupu ke skutečnosti otvírá především pohled na mnohost a nepřebernou rozličnost věcí neživých („mrtvých“), živých a dokonce „myslících“ (a to různě, všelijak odlišně myslících), a zejména na jejich proměnlivost a větší nebo menší přechodnost. A přece již první myslitelé usilovali o takový přístup a postup, aby se odhalil pohled na to, co tuto mnohost a pohyblivost věcí nějak sjednocuje, a to jednak hned na jejich počátku, ale také vposledu (na jejich konci), a ovšem také v celém průběhu jejich „bytí“, aby bylo vůbec možno na ně myslit jako na určité a uchopitelné, vymezitelné. Vždycky, když se zaměřili určitým směrem a na určitý problém, nechávali jiné problému nějak stranou a v pozadí. Lze to dokumentovat na mnoha myslitelích nejenom starořeckých, ale i pozdějších a do jisté míry i nedávných a dnešních. Velmi často spočívalo ovšem i „řešení“ jednoho problému, toho „nejdůležitějšího“, spíše v jakémsi slovním obratu než v přesně vypracované myšlence. Tak kupř. jeden z nejpozoruhodnějších myslitelů mezi nejstaršími filosofy, totiž Anaximandros, pěkně myšlenkově uchopil onu jednotu „na počátku“ (o které se pak prý už běžně mluvilo jako o ARCHÉ) tak, že to je to, z čeho věci vznikají a do čeho zase zanikají (zl. B 1), tedy za totožnou s jednotou „na konci“. Patočka ve svých poválečných přednáškách o presokraticích interpretoval toto pojetí fenomenologicky (po mém soudu neprávem), čímž sice soustředil pozornost na „vyjevování“, ale zcela upozadil – v souhlase s fenomenologickou redukcí – onu údajnou původní „jednotu“ ARCHÉ. Naproti tomu byl zcela vytěsněn právě nejzajímavější problém, totiž jak vůbec může docházet k oné mnohosti, kterou kolem sebe ve světě nepochybně zaznamenáváme, je-li docela na začátku jednota. Navíc zůstává zcela zakryto, je-li ono vzniklé jen jakousi částí či složkou původní jednota, takže v té jednotě už vždycky bylo obsaženo a vlastně v ní nadále pobývá, dokud neskončí, anebo zda to je něco nového, co v té původní jednotě obsaženo nebylo a co se posléze do oné původní jednoty nemůže vracet bez závažné ztráty čehosi pro sebe důležitého. Od té dávné doby se problematika i naše vidění a tázání natolik změnily, že se dnes už musíme tázat zcela jinak: co vlastně může být v původní jednotě – pokud bychom ji vůbec připustili – odpovědné za to, že vznikne něco, co tu dosud nebylo? Naučili jsme se jakoby „chápat“, že když už něco „je“, tak to pochopitelně může „trvat“, protože absenci změny – po vzoru geometrického myšlení – docela dobře chápeme a přijímáme; už jsme si na to zvykli. Tradice nás „naučila“, že „setrvalost“ je snáze pochopitelná než změna; hlavní práci na této podivné („metafyzické“) tradici měl ovšem Parmenidés a vůbec Eleaté. Takže nejlépe je mnohost a zejména změnu vůbec škrtnout a popřít – a je po problému. (Ale zároveň také po filosofii.)
(Písek, 070426-1.)

Aristotelés ()

This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is.b
(Physics IV, 2, 209b 14)
- – - – - – -
b Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, které se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští: základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)