Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

... Nedostatky mého publikovaného díla připadají pouze na můj vrub. Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiografické poznámky, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 18.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Zpochybňnování myšlenky základních lidských práv na základě kritického odmítnutí „zastaralého“ chápání tzv. přirozenosti trpí jednou závažnou vadou, totiž tím, že přehlíží hlavní intenci oné myšlenky. Tou hlavní intencí není myšlenka přirozenosti, nýbrž myšlenka nezadatelnosti a nezpochybnitelnosti, tedy rovněž nerelativizovatelnosti a historické i subjektivní nezávislosti lidských práv. Vyjděme naopak z předpokladu, který z principiálních důvodů nebudeme zpochybňovat, totiž že každý člověk musí být respektován, jako by nikoli tato práva a svobody „měl“, nýbrž jako by k těmto právům a svobodám byl povolán, jako by k nim byl volán a vyzýván, a to tak, že nikdo tomuto jeho „povolání“, této jeho povolanosti nesmí klást překážky ani nástrahy. Zmíněná „práva“ tedy nemůžeme považovat za nic, co lze zvnějšku vymezit pro všechny lidi stejně jako součást jejich „danosti“ („danosti od přírody“), nýbrž ta práva (stejně jako svobody) jsou vždy jedinečná, protože vždy situační. To, co je vskutku dáno, je součástí resp. složkou situace: jsou to okolnosti, ale je to také výbava toho subjektu, bez něhož by situace nebyla situací, tj. jeho situovaností. Jsou totiž okolnosti, které jsou zcela nahodilé a na situaci (situovanosti subjektu) se buď vůbec nepodílejí anebo jen marginálně; a naopak jsou okolnosti, které pro onu situaci (a situovanost) jsou spolu-konstitutivní (i když nejsou samy o sobě konstitutivní, což vyplývá z toho, že samy o sobě nemohou vytvářet situaci, k níž je přece zapotřebí vztaženosti k nějakému subjektu nebo subjektům). Ovšem subjekt sám prostředkuje navíc také vztah k nepředmětným výzvám, které nejsou součástí okolí, ale nejsou ani složkou subjektu samého (resp. jeho „vlastností“). To má za důsledek, že k situaci (jež je spolukonstituována subjektem) nutně náleží také vztah k oněm nepředmětným výzvám, takže situace nesmí být redukována na pouhé „okolí“ (ani když k tomu přidáme subjekt). To vše úzce souvisí s povahou subjektu, a to ve smyslu jeho FYSIS v původním smyslu, neboť každý subjekt vzniká zrozením (zrodem), roste nejenom sám, ale také budování své osvětí, a zaniká smrtí. Svrchu zmíněná práva (a svobody) náleží tedy k tomu „nejsoucímu“, jež na člověka apeluje jako to, co má být uskutečněno, tj. realizováno „skutkem“ (Písek, 031221-1.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)