Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Tradiční chápání pohybu (převážně ovlivněné presokratiky, zejména pak Eleaty) předpokládá, že se vždycky pohybuje „něco“, co se samo onoho pohybu nezúčastní (leč pasivně, tj. co je tím pohybem „unášeno“). Poněkud absurdně to lze vyjádřit tak, že „to“, co se pohybuje, se samo vlastně v rámci toho pohybu nepohybuje. Aristotelés provedl ještě další upřesnění v případě, že už nejde o „pouhý“ pohyb (tzv. místní pohyb, kdy se něco přemisťuje, ale samo zůstává stejné), ale o změnu také toho, „co“ se pohybuje resp. proměňuje. A zároveň rozlišil dvojí možnou změnu: buď jde o změnu na povrchu něčeho, co je nositelem či substrátem této změny, nebo o změnu substrátu samého – a té říkal zjinačení. V Aristotelově pojetí ovšem „pohybem“ bylo míněno vše, tedy jak pohyb místní, tak změna na povrchu, jakož i vlastní změna ve smyslu zjinačení. Co však chybělo a co muselo být teprve objevováno a rozpoznáváno, je pohyb událostný, tedy změna, která není jen povrchem na neměnném substrátu, ale která není ani zjinačením, nýbrž představuje dějící se (odehrávající se) integritu, jednotu – sjednocenou „událost“. Jméno pro toto událostné dění sice Řekové měli, ale nedokázali ke skutečnému sjednocenému dění přistupovat jinak než redukcionisticky. Pověst praví, že se tímto událostným děním, které neslo pojmenování FYEIN a FYESTHAI, eventuelně FYSIS, zabývali všichni presokratici jako svým hlavním tématem, které jim všem bylo společné; odtud název jejich spisů PERÍ FYSEÓS. Skutečné doklady se nezachovaly leč ve zlomcích, ale ty zlomky lze docela dobře číst v tomto snad jenom údajném kontextu. Redukcionismus starořeckého přístupu k takovým zvláštním skutečnostem, jakými jsou zrod, růst a úhyn, je víc než nápadný, i když se projevuje různě. Společné je těmto myšlenkovým pokusům jedno: najít zdroj a základ všeho v něčem jednotném a brzo zejména neměnném (nejstarší myslitelé, tzv. „FYSIKOI“, ještě natolik na onu neměnnost zaměřeni nebyli – možná právě proto se jim později tohoto pojmenování dostalo). Požadavek neměnnosti byl posílen především Parmenidem a Eleaty, ale brzo byla pociťována potřeba najít nějaké „činitele“, jakési hybné síly. Tendence změny přehlížet nebo alespoň považovat za méně skutečné a méně důležité však stále překonával – geometrie a vůbec matematika byla stále vzorem, neboť „nahlížení“ (THEOREIN, THEORIA) bylo nesrovnatelně cennější než smyslové vnímání. Přehnaný důraz na „nahlédnutí“ byl ovšem bytostně spjat s „odhlížením“ od času a tedy i od každé změny, natož od „zrodu“ a „růstu“ (či dokonce hynutí).
(Písek, 100118-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nelze také tvrdit, že by předmětem hledané vědy byly příčiny, uvedené ve spise ysika“. Neboť jeho předmětem není účelná příčina, jakou jest dobro; to však náleží do oblasti jednání čili toho, co se má konati, a toho, co jest v pohybu;tu jest účelem to, co prvně vyvolává pohyb – neboť tj. vlastností účelu a cíle -, ale to, co první pohybuje, nemůže býti v oblasti toho, co jest nehybné.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 269.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, které se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští: základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (19..)

Creativity is the principle of novelty. Creativity introduces novelty into the content of the many, which are the universe disjunctively. The creative advance is the application of this ultimate principle of creativity to each novel situation which it originates. The ultimate metaphysical principle is the advance from disjunction to conjunction, creating a novel entity other than the entities given in disjunction. The novel entity is at once the togetherness of the 'many' which it finds and also it is one among the disjunctive ' many' which it leaves; it is a novel entity, disjunctively among the many entities which it synthesises. The many become one, and are increased by one. In their natures, entities are disjunctively 'many' in process of passage into conjunctive unity... Thus the 'production of novel togetherness' is the ultimate notion embodied in the term concrescence. These ultimate notions of 'production of novelty' and 'concrete togetherness' are inexplicable either in terms of higher universals or in terms of the components participating in the concrescence. The analysis of the components abstracts from the concrescence. The sole appeal is to intuition.
(Process and Reality, p. 26)