Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

... Nedostatky mého publikovaného díla připadají pouze na můj vrub. Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiografické poznámky, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 18.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Ladislav Hejdánek (1957)

To se ukazuje i z toho, že působení vnějšího světa, objektivní reality na subjekt je v jistém smyslu nepřetržité, kdežto reagování, reakce subjektu jsou naopak přetržité, diskontinuitní. Zatímco nepřetržitost nezná celku a celkovosti, reakce subjektu jsou „celostní“, jsou reakcemi subjektu jako celku. Tím už je naznačeno, že subjekt ve svých reakcích (i ve svém odrážení, neboť není jiného odrážení než skrze reakce) neobsáhne celou realitu, že neobsáhne ani žádnou její část do všech detailů a tedy že už v samých reakcích je prováděn výběr toho, nač se reaguje. Realita nepůsobí tedy detailně, nýbrž sumárně; a principem oné „sumace“ působení je subjekt, nikoli sama realita. Reaktibilita subjektu má hrubý rastr, jak to vyjadřuje J. B. Kozák. V příčině je víc, než pojme reaktibilita následku; zároveň je ovšem zase v reakci víc, než bylo v příčině.
Věnujme však na chvíli svou pozornost otázce původu akce. Mnohý čtenář jistě jen s nedůvěrou četl tezi, že zdroj akce není v působení objektivní reality na subjekt. Vždyť se opravdu zdá, že toto pojetí nedává smysl: nevychází-li akce z reality, není-li produktem objektivní reality – odkud tedy může jinak vycházet? Kde jinde může mít svůj zdroj? Což i sám subjekt není jenom částí, složkou objektivní reality? A není každá jeho akce nutně akcí právě této reality, jejíž je subjekt složkou? Avšak tato námitka, ačkoli zdánlivě pádná, je založena v omylu. Především je chybou považovat subjekt za něco méně reálného, než je ostatní skutečnost. Subjekt je také realita. Nechceme-li aktivitu vůbec popřít a vymazat ze skutečnosti, musíme ji vždy vidět a chápat jako aktivitu určitého subjektu, a dále jako určitou, konkrétní aktivitu, tedy akci. Subjekt není reálný proto, že by participoval na nějaké objektivní realitě, nýbrž naopak úhrn subjektů (a jejich souvislostí atd.) pojímáme jako objektivní realitu, protože každý jednotlivý subjekt (se svými souvislostmi atd.) je objektivně reálný. Je proto naivní si představovat, že spolehlivěji založí akci objektivní realita než objektivně reálný subjekt. – Přece však má uvedená námitka také vážnější stránku.
Zdroj akcí tedy hledáme v subjektech; subjekt je počátkem akce. Řekli jsme však také, že subjekt souvisí nesčíslnými souvislostmi s ostatní realitou. To by znamenalo, že i počátek akce takto souvisí, že tedy nelze …
(Subjekt a skutečnost, in: Vesmír 36, 1957, č. 6, str. 212-214.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)