Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Pokud svůj přístup omezíme na smyslový přístup k předmětnému (obvykle k předmětné stránce něčeho „před námi“), není „slovo“ ničím jiným než skupinou zvuků (hlásek) nebo skupinou znaků (písmen), a jako takové, samo o sobě a bez jakýchkoli přídavků odjinud, nemá žádný smysl, nenese žádný význam. A pak ovšem to vlastně není ani žádné slovo. Skutečným (tj. opravdovým) slovem se stává teprve díky smyslu, který není součástí zmíněné vnější podoby. Smysl slova však není přístupný našim smyslovým orgánům, tj. není ani vidět, ani slyšet, ani jej nemůžeme ochutnat ani čichat, a nemůžeme jej ani ohmatat. Odkud se tedy bere smysl nejen jednotlivých slov, ale vůbec promluvy, které nasloucháme, nebo textu, který čteme? A pokud za skutečné slovo považujeme jen to, které „má“ smysl (nebo které „dává“ smysl), v čem je onen smysl založen? Mohli bychom předčasně říci, že jej my musíme sami vymyslit; ale jak je možné, že ne každý takový vymyšlený smysl sám „dává“ smysl v kontextu širší promluvy nebo textu? Tradičně se sepisují slovníky a mluví se o tzv. lexikálním významu slov. To je vlastně pokus o jistou objektivaci něčeho, co de facto objektivně dáno není. Je to je pomůcka; jistě je velmi užitečná, ale zůstává pouhou pomůckou, předpokládající opět někoho, kdo je schopen jí rozumně užívat. (Písek, 040401-1.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)

Jaroslav Seifert (1965)

Však rád bych našel ještě slova,
která jsou uhnětena
z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
a vůně zahořkly.
A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
když chci je uchopit.
Zabít je nemohu,
a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří !
Kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
A ještě kulhají.
Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto ve hřmotu slov.
A to je poezie.
Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz
aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.
(Zdráhavý šepot políbených úst ..., ex: Koncert na ostrově.)
(Dílo, sv. VII., Čs. Spisovatel, Praha 1970, str. 109–110.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Slova nejsou pouhé „znaky“, ale mají vždy ještě svůj „význam“ či „smysl“, který není nutně obsahem ani kvalitou totožný s tím, v jakém významu či smyslu jich bylo nebo právě je užito. Proto se může opětovně stávat, že zamýšlený smysl, v jakém je určitého slova v konkrétním případě užito, může být zčásti také v rozporu se „zbytky“ nebo rudimentárními složkami smyslu jiného typu a jinam poukazujícího. Nejnápadnější to je v případě některých starých slov, která už v jejich aktuálně míněném použití prostě jakoby v jejich prostém, dokonce přímém významu či smyslu nebereme na vědomí a od něho zcela odhlížíme (např. východ nebo západ slunce apod.) V některých případech to ovšem tak jasné a zřetelné není, a může se proto stát, že některá slova svými skrytými nebo méně nápadným reliktními významy mohou ještě dlouho mít zavádějící až matoucí vliv na myšlení méně vyspělých či méně vzdělaných jedinců. Všechno vlastně velmi úzce souvisí s jazykovou kulturou a s co možná rozsáhlým povědomím o tzv. kořenech slov a jejich dávných významech. V tom ohledu má filologie a zejména srovnávací jazykověda obecně, ale zvláště pro filosofii mimořádnou důležitost. Pochopitelně to vůbec neznamená, že by bylo možno myšlenky a zejména problémy redukcionisticky odvozovat z tzv. „režimu řeči“, ale význam takového „režimu“ (a věcí s tím souvislých) jistě nelze podceňovat.
(Praha, VFN, 100624-1.)

Ladislav Hejdánek (1999)

»Mluvená slova jsou jistě znakem duševních prožitků a napsaná slova jsou znakem slov mluvených. A jako všichni nemají totéž písmo, tak ani jejich mluva není táž; avšak to, co mluva a písmo v prvé řadě označují, je již všem společné, totiž duševní prožitky a to, co prožitky zpodobují, totiž věci. O tom jsme promluvili ve spise „O duši“; náleží to totiž jinému zkoumání.«
(Aristotelés, O vyjadřování, překlad K.Berka, Praha 1959, str. 25.)
Aristotelés, jak vidět, rozlišil myšlení (či vědomí) od jeho vyjádření, ať už hlasového nebo písemného. Myšlení (vědomí) samo charakterizoval v tomto případě jako cosi trpného, neboť užívá termínu PATHÉMATA (Berka překládá „duševní prožitky“); to je první bod, v němž se dnešní naše chápání od Aristotelova (a jiných řeckých myslitelů) liší, neboť my dnes chápeme i vnímání jako aktivní výkon vědomí (a tedy nikoli jako pouhé „trpění“, pouhou pasivitu). Druhým bodem, v němž se od Aristotela musíme distancovat, je jeho chápání námi zmíněného „vyjádření“ myšlenky jako pouhé její označení, a to předně hlasové, když mluvíme, a potom ještě označení mluveného, totiž když píšeme. Konečně je třeba odmítnout poslední Aristotelův předpoklad, že totiž naše PATHÉMATA (tzv. duševní prožitky, pro nás dnes tedy duševní akty resp. akty vědomí) zpodobují věci.
(LvH, Písek, 991227-1.)