Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1948)

I do not like this habit among philosophers, of having recourse to secret stores of information, which are not allowed for in their system of philosophy. They are the ghost od Berkeley´s „God“, and are about as communicative.
(Uniformity and Contingency, in: Essays in Science and Philosoophy, New York 1948, p. 108.)
--- --- ---
Nelíbí se mi u filosofů zvyk, že se uchylují k tajným zdrojům informací, kterým ve svém systému filosofie nepopřávají místa. Jsou to příznaky Berkeleyho „Boha“ a jsou asi stejně komunikativní.
(Uniformita a kontingence, přel.Fr. Marek, in: Matematika a dobro, Praha 1970, str. 74.)

Alfred North Whitehead (1933)

Pokud jde o srovnávání jednoho historického období s ostatními, spojují se dohromady v konečném soudu rozumu dva důvody kritického myšlení, estetický a logický. Každý věk zanechává své poselství, jež se týká skryté podstaty věcí. Civilizacím mohou porozumět jen ti, kteří jsou sami civilizovaní, a civilizace mají tu vlastnost, že osvojení si jich porozuměním odhaluje pravdu o naší vlastní přirozenosti. Bylo již řečeno, že představení velkých tragédií před diváky má jako katarze vášní očistný charakter. Stejně tak působí i velká období historie jako osvícení. Odhalují nám, jací jsme.
(7923, Dobrodružství idejí, přel. Zd. Bígl, Praha 2000, str. 165.)

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Alfred North Whitehead (1929)

Newton in his description of space and time has confused what is ,real‘ potentiality with what is actual fact. He had thereby been led to diverge from the judgment of ,the vulgar‘ who „conceive those quantities under no other notions but from the relation they bear to sensible objects.“ The philosophy of organism starts by agreeing with the ,vulgar‘ except that the term ,sensible object‘ is replaced by ,actual entity‘; so as to free our notions from participation in an epistemological theory as to sense-perception. When we further consider how to adjust Newton´s other descriptions to the organic theory, ...
(Process and Reality, New York-London 1979, p. 73.)

Ladislav Hejdánek ()

O spravedlnosti se tradičně mluví jako o (lidské) ctnosti, ačkoliv správně by se v takovém případě mělo mluvit o spravedlivosti. Člověk, který (vždy) jedná (a mluví) v souhlase s tím, co je v daném případě (v dané situace, v dané věci či kauze) spravedlivé, je člověk spravedlivý; naproti tomu právě tím, že jedná (a mluví) spravedlivě, dává průchod spravedlnosti. Spravedlivosti musí být totiž dán průchod, tj. to, co se stane, má a musí být spravedlivé, tj. ve shodě se spravedlností. O tom, co je nebo není spravedlivé, nerozhoduje ani obecné mínění či obecný souhlas, ani zákony, neboť lidí se mohou mýlit (a dokonce se velmi často mýlí), a zákony mohou být nespravedlivé, tj. mohou být překážkou pro uplatňování spravedlnosti. Proto je spravedlnost důležitější než zákony, a důležitější než dodržování zákonů je spravedlivost, což znamená, že dodržování zákonů je až na druhém místě po uplatňování spravedlnosti. Lidská ctnost je právě jen lidská, takže musí mít svá kritéria a svou normu – a tou je spravedlnost. Známé slovo „fiat iustitia, pereat mundus“ je přehnanou formulací myšlenky, že není žádného vyššího zájmu, ve jménu kterého by bylo přípustno omezit či narušit prosazení spravedlnosti. Zároveň však je třeba dodat, že ´neexistuje´ nic takového jako „spravedlnost o sobě“, tj. spravedlnost absolutní ve smyslu oddělenosti od jakékoli konkrétní situace. Spravedlnost je vždy vztažena k situaci, ale je k ní vztažena jako nepředmětná výzva, kterou musí (má) někdo uslyšet a vyslyšet a začít jednat v souhlase s ní. Nejde tedy o žádnou jen všeobecnou orientační nebo jen formální normu, kterou by bylo třeba materiálně naplňovat konkrétním situačním obsahem. Spravedlivost je založena na oné nepředmětné výzvě, na jejím zaslechnutí, na jejím porozumění a uposlechnutí: při tom všem se uplatňují všechny vhodné i nevhodné lidské vlastnosti, takže spravedlivost jakožto lidská ctnost je vždycky jen částečným uplatněním toho, co vyžaduje spravedlnost. Spravedlnost je tedy vždycky adresně a konkrétně zaměřená, a podmínkou jejího zaslechnutí a uposlechnutí je rovněž adresné a konkrétní zaměření do určité situace. Každý pokus pojmově zachytit spravedlnost jako jakýsi konstruovaný model je problematický a může najít své relativní oprávnění pouze jako jakási pomůcka, nikoli jako norma sama. (Písek, 011127-1.)