Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Říčan (2005)

Tradiční zvěstování přivábí dnes už ke křesťanství málokoho, protože pojmosloví jako zástupná smrt, oběť na kříži, kterou dokonce v klasickém pojetí spoluzinscenoval s katy i nebeský Otec, už dnes nikoho nemůže probudit k živé víře. Proto se musí křesťanství od základů obrodit a církev musí zvěstovat jinak.
Tož takové je poselství Jakuba Trojana, profesora bohosloví na Evangelické teologické fakultě (ČB 16, str. 17). Faráři, i ti mladí, podle něj dosud nešťastně „drží konzervativní představy o jádru zvěsti“, které mezitím „poztrácely vypovídací sílu“.
Jako psycholog bych chtěl připomenout, že víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování. Pojmy a pojmové konstrukce mohou snad být duchovním pokrmem teologů a filozofů, což jsou bytosti zvláštního uzpůsobení (proto možná my laici tak těžko trávíme teologické eseje prezentované jako kázání).
Teologie má smysl jako výklad toho, co se děje v církvi. Od učitele církve, který hlásá obrodu od základů, očekávám proto konkrétní příklady toho, co už v církvi někde jest, co už klíčí, na co je možno ukázat. Kde a jak už někde někoho „budí k živé víře“ Trojanovi známé nové „představy o jádru zvěsti“, když ty staré mezitím (a kdy bylo to „mezitím“?) poztrácely vypovídací sílu? Jak se o tom káže, jak se tomu učí děti? Kde a jak už byla, aspoň v náznaku, překonána „malátnost církví“ tím, že křesťané „zvládli sekulární mentalitu“? Velmi prosím bratra Jakuba, aby nám o tom pověděl.
Co když chyba není v těch „konzervativních představách“, ale v tuposti a nedostatku fantazie moderního člověka, kterému se podbízíme tím, že ho prohlašujeme za normálního? Není tomu tak, že právě ty „konzervativní představy“ budí víru (nebo to není živá víra?) desítek miliónů nových křesťanů v rozvojových zemích – i většiny nových věřících v této zemi?
I já jsem z toho v rozpacích, protože i mně ty staré obrazy blednou, ale podle všeho je to tak, a považuju za nejlepší snažit se především tuto skutečnost pochopit – tak otevřeně, jak to dokážu.
(Od jakých základů se obrodí křesťanství? [ad CB 16/2004, str. 17], in: Český bratr 81, 2005, č. 1, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Nejstarší formy filosofické theologie ve starém Řecku zachovávaly slovo (termín) „bůh“ (nebo „bohové“, „božství“ apod.), ale zbavovaly je jednak většiny tradičních (předfilosofických, mytických, religiózních) konotací, zatímco na druhé straně je vybavovaly konotacemi novými, spjatými především s novým pojmovým myšlením a jeho myšlenkovými „konstrukty“ (tj. intencionálními předměty). Tím došlo na jedné straně k vyprázdnění většiny religiózních významů zmíněného termínu (resp. termínů), takže jeho (jejich) zachování se stalo záležitostí pouhé konvence (naprosto analogicky s tím, jak se tomu mělo a dosud má se všemi jinými filosofickými termíny) – a někdy dokonce záležitostí jisté oportunity. To se ukázalo být velmi vhodnou okolností pro formující se křesťanskou teorii (teologii), která využila možností a reinterpretovala zmíněný terín (termíny) tpůsobem, který zčásti restituoval některé religiózní konotace (a tím se přiblížil tehdy obecné tendenci remytizovat filosofii a zfilosofičťovat některé mýty). Na druhé straně filosofická re-konstituce a re-konstrukce či re-interpretace významů slova „bůh“ (a dalších) se omezovala na zařazení „boha“ či „bohů“ do rámce toho, co nově filosofie chápala jako skutečnost, skutečný svět, univerzum. A to se zase pro křesťanské formování teologie stalo významnou inspirací pro zdůraznění nezařaditenosti „Boha“ jako Stvořitele do rámce světa jakožto jeho stvoření. Výsledkem tohoto dvojího pohybu, této dvojí tendence pak bylo zdánlivě restaurační až reakční zdůraznění oné nezařaditelnosti Boha do rámce světa stvořených skutečností, které jako by otevřelo znovu dveře staré religiozitě (a dokonce mytičnosti) a které se dokonce soustředilo na konstruování zvláštního světa skutečností „hyperfyzických“, tedy nad-přírodních a nad-přirozených (z nedostatečné nebo nepořádné znalosti řečtiny označovaných jako „metafyzické“).
(Praha, 000318-1.)

Alfred North Whitehead (1933)

... Jen malý krok odděluje Platóna, autora mýtu o stínech na zadní stěně jeskyně, od již zcela pozitivistické doktríny Huma (jako autora A Treatise of Humane Nature), Milla, Comta, a Huxleyho. Hlavní rozdíl mezi Platónem a současnými mysliteli – a jedná se o velký rozdíl – spočívá v tom, že Platónovo kladení důrazu na mimořádnou skutečnost věčného světa idejí musí být nahrazeno nominalismem většiny těchto moderních myslitelů.
V pozdních dialozích se ovšem Platónův zájem obrací ke kosmologii a jak je vidět z uvedených citátů jeho konečné přesvědčení či úpadek duchovních sil ve stáří jej přivádí ke kompromisu mezi koncepcí imanentního zákona a zákona uloženého zvnějšku.
Oddíl 6. Ve svém pozdním období Platón formuloval názor „... mám totiž za to – abych podal výměr – že jsoucna nejsou nic jiného než mohutnost“. Toto stanovisko představuje chartu koncepce imanentního zákona.
Významným mezníkem v historii této koncepce jsou asi o čtyři staletí později alexandrijští theologové. Světská historie filosofického myšlení obvykle nedoceňuje theologii. Je to nespravedlivé, neboť po dobu dlouhou asi tisíc třista let byli nejschopnějšími mysliteli většinou theologové. (Dobrodružství idejí, př. Zd. Bígl, Praha 2009, str. 133.)

Alfred North Whitehead (1933)

One aspect of the history of thought from the Time of Plato to the present day is the struggle between metaphysicians and Positivists over the interpretation of the Laws of Nature. The Greeks, as distinguished from the Alexandrians, are to be looked on the discoverers of ideas, rather /165/ than their systematizers. Thus it is not surprising, that the attitude of Plato on this topic is not as clearly defined as the preceding quotations might imply. In some of his Dialogues his attention is fixed on the distinction between the eternal world of ideas, completely open to the understanding, and the fluent world disclosed by the senses which fails to participate with any exact clarity in the eternal forms. To that extent the sensible world is closed to the understanding. Its history is reduced to matter of fact, incapable od complete rationalization. It is but a short step from the Plato who composed the myth of the shadows on the wall of the cave to the full positivist doctrine of Hume (i.e. the ,Humeʻ of the Treatise), Mill, Comte and Huxley. The main distinction between Plato in his mood of the Moderns – and it is a great disctinction – is that the Platonic emphasis on the eminent reality of the eternal world od ideas must be replaced by the nominalism of most of these moderns.
But in his later Dialogues Plato’s interest is concentrated on cosmology; and, as the quotations show, his final judgement, od the decay of his old age, leads him to an intermediate position between the doctrines of Immanent Law and of Imposed Law.
Section VI. It was Plato in his later mood who put forward the suggestion, „and I hold that the definition of being is simply power“. This suggestion is the charter of the doctrine of Immanent Law.
The next important landmark in the history of his doctrine is provided by the theological Alexandrians, some four to six hundred years later. It is customary to undervalue theology in a secular history of philosophical thought. This is a mistake, since for a period of about thirteen hundred years the ablest thinkers were mostly theologians.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge 1943, p. 164-65.)

Alfred North Whitehead (1948)

I do not like this habit among philosophers, of having recourse to secret stores of information, which are not allowed for in their system of philosophy. They are the ghost od Berkeley´s „God“, and are about as communicative.
(Uniformity and Contingency, in: Essays in Science and Philosoophy, New York 1948, p. 108.)
--- --- ---
Nelíbí se mi u filosofů zvyk, že se uchylují k tajným zdrojům informací, kterým ve svém systému filosofie nepopřávají místa. Jsou to příznaky Berkeleyho „Boha“ a jsou asi stejně komunikativní.
(Uniformita a kontingence, přel.Fr. Marek, in: Matematika a dobro, Praha 1970, str. 74.)