Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Už Aristotelés poukazoval na to, že o „počátku“ se mluví v různých významech. Také my s tím musíme počítat, a proto sami musíme vymezit významy, v nichž toho pojmenování užíváme. Každá událost (pravá) má svůj počátek v oblasti nejsoucího, a ten ovšem odolává jakémukoli zpředmětnění. Naproti tomu ve chvíli., kdy už událost začíná vykonávat své bytí, tj. kdy už začíná zjevně nastávat a pak se dál dít, můžeme se pokoušet k takovým počátkům co nejvíc přiblížit. Zároveň však si musíme být vědomi toho, že každé takové počínající událostné dění už musí nějak navazovat kontakty se svým okolím a prostředím, tj. především s okolními událostmi. Toto navázání kontaktů umožňuje události také přebírat některé aspekty, složky či prvky druhých událostí, eventuelně zařazovat některé nižší události do své výstavby a svého vlastního dění (tedy vlastního sebe.uskutečňování). Vlastní počátek události tak bývá zakryt a překryt těmito vazbami k okolí a okolnostem. To v minulosti vedlo k tomu, že se právě v oněch okolnostech hledala příčina a původ vzniku události samé. Nejstarší řečtí myslitelé (přinejmenším to lze dobře ukázat na Anaximandrovi) měli za to, že všechno má svůj počátek a původ v jediné, všemu jsoucímu společné ARCHÉ, z níž se vynořuje každá jednotlivá skutečnost, aby se posléze do ní zase zanořila. Toto pojetí má dodnes svou oprávněnost, pokud jde o nepředmětný počátek každé jednotlivosti (tj. pravé události, pravého jsoucna); jeho nedostatek spočívá v přehlédnutí resp. podcenění toho, že každá pravá událost se může začít uskutečňovat (v pravém smyslu) pouze díky své schopnosti reagování na situaci, do které se počátkem svého uskutečňování dostává. Žádná událost nemůže vykonávat své událostné dění (své bytí) bez této reaktibility a bez nějakého navázání kontaktů se jinými událostmi (a skupinami událostí atd.); pokud k takovému navázání kontaktů nedojde, zůstává „vzniklá“ událost pouhou virtualitou, a rychle opět končí a zaniká. Konec a zánik ovšem čeká každou událost, tedy i takovou, která nějakými kontakty na jiné události atd. vskutku (aktivně) navázala. Pokud taková událost zapojila do svého událostního dění i řadu jiných událostí (ergo nižší úrovně), které samy mají vyměřen delší čas svého sebevykonávání (bytí), stává se, že po skončení oné hlavní události tyto nižší události sice přestávají být onou super-událostí jakkoli vázány, ale nepřestávají vykonávat své vlastní bytí, ale nadále v něm pokračují. Tak se může zdát, že ona hlavní událost (superudálost) má také dvojí konec: jeden je nápadný, protože sama superudálost se zjevněji nebo méně zjevně rozpadá, zatímco druhý je opět obtížně stanovitelný, protože je nesnadné zjistit a rozhodnout, zda to, co z rozkládající se události „zůstalo“, má nebo nemá schopnost něco z ní přece jen jakoby zachovat, uchovat a použít to k jejím obnovení (resp. něčemu jako recyklování). To známe zejména z říše organismů, a to v rozmanitých podobách (dokonce bez nutnosti, aby superudálost zanikla).
(Písek, 081124-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Bez ohledu na to, je-li „budost“ chápána jako dar, milost nebo úděl – a to jsou jen různé způsoby, jak to je chápáno a akceptováno nebo přijato, tj. zda to někdo chce vyložit tak, že za to má být „jsoucí“ vděčno – platí (a to platí pro každý dar), že dar se stává darem, skutečným darem, teprve ve chvíli, kdy jej obdarovaný (aktivně) přijme. To znamená, že „budost“ seslaná, dávaná, přidělená, přisouzená, z milosti daná se stává skutečnou budostí, tj. budostí integrovanou do bytí určitého jsoucího, teprve když ji toto jsoucí přijme jako svou, za svou. Je to tedy něco jiného než budoucnost vůbec. To znamená, že někde v bytostném určení události musí být zakomponována také tato schopnost integrovat vlastní bytí vcelku, tj. v každém okamžiku určité jsoucnosti, tj. v každé své jsoucnosti., integrovat nějak do aktuálního přítomného stavu také dosavadní minulé stavy (jsoucnosti) – to znamená je nějak zpřítomňovat a dělat z nich vlastní bylost, a také zpřítomňovat – opět nějak – také eventuální stavy budoucí, ke kterým to dějící se jsoucí směřuje, a integrovat je tak, že z nich učiní svou vlastní budost. Tohle musí platit pro všechny události vůbec, a to znamená i pro ty, které si ještě nevytvořily svůj vlastní subjekt. Tato schopnost integrovat své bytí, tj. své vlastní bytí, jako celek musí být naprosto spjata s tím, že událost nějakým způsobem se už začala dít – už při samém začátku musí tato schopnost být k dispozici, musí být přítomna, a to znamená ještě dříve, než vůbec může ono jsoucí, tato událost, začít být aktivní, tj. za tím cílem si vytvořit svůj vlastní subjekt. To znamená zároveň, že to, jak se událost děje, není jenom výkonem subjektu, ale je to výkonem té události samé. Je tedy zřejmé, že musíme rozlišovat to, jak událost vykonává své vlastní bytí, od toho, jak je aktivní, tj. jak vykonává své akty, své činy, svou činnost, aktivitu.
(Písek, 090309-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Některé události jsou „jednoduché“; jinak by nebylo událostí složitých (takto argumentoval Leibniz na počátku své Monadologie). Musíme se tedy tázat, jaké vztahy panují mezi událostmi, zejména pak jaké musí panovat, aby mohly vzniknout takové složité události. Je totiž zřejmé, že žádná složitá událost nemůže vzniknout jen tak, že se řada jednoduchých událostí jen tak vedle sebe (tj. v prostorové i časové blízkosti) prostě vyskytne (jen tak nahodile), aby teprve poté, tj. dodatečně, na sebe začaly reagovat. Ovšem i případ takového „nahodilého“ výskytu je třeba dobře uvážit, a to především proto, že předem nevíme, do jaké míry máme právo jakousi „nahodilost“ vůbec předpokládat, a zejména jaký smysl tomuto slovu máme v různých situacích dávat (např. je otázkou, zda můžeme předpokládat nějakou „nahodilost“ v plném smyslu a co by to znamenalo, anebo zda musíme vždycky upřesňovat, o jakou „nahodilost“ jde a v jakém smyslu a rozsahu, ve vztahu k čemu a v jakém ohledu, tedy zda nahodilost není zásadně jen relativní). V každém případě musíme počítat s tím, že události jsou schopny na sebe navzájem reagovat, a to v závislosti na vzájemné vzdálenosti v čase a v prostoru (to znamená, že úroveň a kvalita jejich schopnosti se s rostoucí vzdáleností snižuje, a ovšem navíc je omezena příslušným jejich prahem vnímavosti).
(Písek, 070402-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka jeden svůj text (Inteligence a opozice, in: O smysl dneška) začíná – ovšem jen v souvislosti s dějinami – připomenutím údivu, s nímž se stáváme „vždy znovu svědky věcí nepředvídaných, neslýchaných“ (6727, s. 5). Patočka ovšem nemá v úmyslu jít tak daleko, že by od neslýchaného přešel až k neslyšitelném a od nepředvídaného k nepředvídatelnému. To je zřejmé z toho, jak potom pokračuje: i když prý pokaždé, kdy k něčemu takovému dojde, „přicházejí posléze vždy rozbory, které nás naučí rozumět oněm dějům a dokazují, že pro toho, kdo by byl schopen hlubšího pohledu, nebyly věci nepochopitelné“, přece jen „ve věcech dějin je náš hlubší pohled pořád ještě tím, co pokulhává za skutečností“ (tamtéž). Patočka svou formulací naznačuje možnost, že časem bychom svůj pohled na dějiny mohli prohloubit natolik, že by naše porozumění už nemuselo pokulhávat za skutečností, ale že by bylo schopno dokonce i v dějinách ty skutečnosti, k nimž ještě ani nedošlo, předvídat. – Tento myšlenkový přístup ke skutečnostem dějinným je ovšem pozůstatkem novověkého přírodovědeckého přístupu. Právě proto nemůže být dostatečně (tj. dost do hloubky) zpochybněn na půdě uvažování o dějinách, ale musí být kriticky přezkoumán právě na půdě přírodovědy, a vlastně ani to nikoli v této omezené, redukované formě, ale v největší obecnosti, tj. v rámci filosofických analýz, týkajících se především tzv. „pravých“ událostí a povahy té jejich složky (event. složek), k nimž aktuálně ještě nedošlo, protože konkrétní událost se ještě děje a nedospěla ke svému konci a snad „cíli“. Zásadní otázka tedy zní: je možné položit naprosto obecně otázku, zda je už na počátku (pravé) události celý další průběh natolik determinován, že je zcela předvídatelný? A dojde-li přece ke změnám oproti očekávanému průběhu, lze to vždy dodatečně pochopit jako způsobené něčím, co jsme původně sice neznali, ale co se ex post přece jen ukáže jako zjistitelné a započitatelné, takže vysvětlující? (Lze to ještě rozdělit na dvě otázky: má jakákoli, třeba i „infinitezimální“ kontingence místo a funkci v průběhu pravé události, tj. po jejím začátku, anebo místo a funkci kontingence vyloučíme vůbec nebo připustíme pouze pro sám počátek události?)
(Písek, 070607-1.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)