Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Když analyzujeme „událost“ (tj. modelovou konstrukci, která má sloužit pro analogické strategické cíle, pro jaké sloužila konstrukce např. trojúhelníku), musíme vedle takových problémů, jako je ta „část“ události, která již proběhla, anebo ta, která ještě neproběhla, uvažovat také o povaze onoho pozoruhodného momentu, v němž (resp. jehož prostřednictvím) to, co z události ještě nenastalo, přechází v to, co už proběhlo a pominulo. Řecká pojmovost se ustavila a rozvinula na základě plného soustředění právě na tento moment, zatímco uvažování o tom, co ještě není nebo co už není, bylo vytlačeno na periférii a marginalizováno. (V případě nutnost, tj. když bylo opravdu nevyhnutelné tématizovat něco z toho, co už minulo, změnila se jakoby časová perspektiva a ono minulé se popisovalo, jako by bylo právě aktuální.) „Přítomnost“ předpokládá, ale také zahrnuje „aktuálnost“, ale je širší než tato: v každé aktuálnosti je „při tom“ i něco z toho, co už pominulo, a něco z toho, k čemu ještě nedošlo. V tom právě spočívá „dynamičnost“ aktuálnosti – a proto také je plně legitimní ona příbuznost slova „actualitas“ se slovem „actus“ (a také příbuznost českého slova „skutečnost“ se slovem „skutek“, která je dokladem toho, že jde původně o překlad latinského „actualitas“ a nikoliv „realitas“). Aktuálnost zkrátka nemůžeme redukovat na přechod zlomku budoucnosti ve zlomek minulosti; aktuálnost je dění, nikoli bod ani pouhá přehrada. A to dění je založeno a neseno aktem, skutkem, akcí subjektu, který se právě svým činem stává otevřeným pro přicházející zlomek budoucnosti, který by jinak nemohl s sebou nic přinést, tedy ani nic „nového“, co tu nejenom ještě nebylo, ale co by sem sám onen subjekt žádným svým činem, aktem, žádnou svou aktivitou nemohl vnést. Aktuálnost je tedy možná jen díky tomu, že se v ní a jejím prostřednictvím setkává přicházející budoucnost a aktivní, činný subjekt, který je touto budoucností (touto částí, složkou, tímto momentem budoucnosti) adresně pobízen, vybízen a jakoby „oslovován“. (Písek, 040122-3.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Základní otázkou pro možnost tzv. vysvětlování nejrozmanitějších dějů a událostí je problém „generování“ času. Myšlenka, že čas je generován čímkoli jsoucím, je absurdní, uvážíme-li, že čas přichází a vchází do aktuální přítomnosti z budoucnosti, a nikoli z minulosti. Čas přichází, ale také odchází, pomíjí, tj. přechází v minulost. Na minulosti je zvláštní to, že není celá „pominulá“, ale že z ní něco zbývá jako doznívající relikt toho, co se již událo a co pominulo. To „pozůstávající“ jakoby zůstává přítomné, tj. udržuje se v aktuální přítomnosti, a to někdy krátce, jindy nadlouho. O minulosti tedy můžeme uvažovat, minulost můžeme dokonce zkoumat právě na základě oněch reliktů resp. spíše díky nim (neboť ten skutečný „základ“ nám původně uniká, tj. dokud si nestanovíme jako úkol k tomuto základu přece jen nějak proniknout). V tom, co „jest“, tedy v aktuální přítomnosti, je vždycky uloženo mnoho reliktů toho, co už „bylo“ a co ve své kdysi aktuální plnosti již pominulo. „Přítomnost“ tedy nemůže být nikdy chápána redukovaně jako pouhá okamžitá aktuálnost, protože „při tom“, tj. při ní je nějak spolu-přítomno leccos z toho, co už aktuální není, ale co kdysi aktuální bylo. Součástí přítomnosti je tedy vždy také jakási „paměť“, ovšem chápaná nikoli jako cosi subjektivního, jako součást vědomí, nýbrž jako jakýsi soubor „památek“, suvenýrů, připomínek toho, co už uplynulo, ale co může být (ve vědomí, v subjektivní paměti) jakoby oživeno a stát se tak znovu jakoby něčím „přítomným“ (navzdory tomu, že už je čímsi minulým, takže může být jen druhotně „zpřítomněno“). Přítomnost tedy nejen nemůže být redukována na pouhou aktuálnost, ale sama se velmi podstatným způsobem vztahuje k tomu, co už bylo a uplynulo. Tím se ovšem před námi otvírá otázka, zda tomu není nějak podobně také s budoucností, tj. zda se přítomnost nějakým podobným a rovněž velmi podstatným způsobem nevztahuje k tomu, co (ještě) nebylo a co (ještě) nenastalo. Tuto otázku musíme vzít velmi vážně a nesmíme ji apriori odmítat, neboť skutečnost je taková, že každá aktuálnost se může dokonce i k minulosti právě svým způsobem (a tedy nově) vztahovat jen díky tomu, že k tomu má potřebný čas, jakousi termínovanou lhůtu, v níž tento vztah k čemusi minulému vůbec může uskutečnit, realizovat. Ukazuje se totiž, že onen naprosto nezbytný a podstatný vztah každé aktuálnosti k něčemu z toho, co už uplynulo a je minulostí, je podmíněn ještě základnějším vztahem aktuálnosti k budoucímu, tj. k něčemu z toho, co se má teprve stát, co má teprve nastat, k čemu se zatím jen chystá (resp. má chystat. má připravovat). (Písek, 050527-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

„Přítomností“ můžeme myslit buď aktuální „moment“ určité jedné události, anebo vztah mezi dvěma (či více) událostmi, tj. mezi jejich příslušnými aktuálními „momenty“, o jejichž tzv. současnost nám jde. Aktuální (tj. právě vykonávaný) vztah mezi dvěma událostmi je vždycky prostorově i časově vymezen (a omezen): dvě události na sebe mohou vzájemně reagovat pouze v mezích „přítomnosti“, která je pro obě události časově jakoby „současná“, což je zároveň umožněno i jejich těsnou blízkostí v prostoru. Tradiční interpretace jak časovosti, tak prostorovosti, a ovšem zejména „současnosti“ (a „sou-prostorovosti“) je zatížena mnoha omyly, takže je třeba se vůči ní kriticky vymezit a nenechat se svést tím, že je zaběhaná a běžná. To, o čem se běžně mluví jako o reakci nějakého jsoucna na nějaké jiné jsoucno (např. jako o reakci psa na spatřenou kočku), je pouze povšechné a stručné vyjádření něčeho daleko složitějšího. Abychom to náležitě viděli, musíme provést určitá srovnání s „reakcemi“ analogickými, ale v některých aspektech posunutých směrem k extrémům. Tak např. „reakce“ citlivé vrstvy filmu na kamerou zachycený „obraz“ nějakého předmětu je dost komplikovaně prostředkován, takže to, co je na citlivé emulzi zachyceno, není vůbec to, co je ve výsledku zobrazeno, nýbrž zachyceny jsou pouze fotony, jejichž dopad na emulzi vskutku byl (musel být) jak pro emulzi, tak pro ony fotony „aktuální“, a to ve smyslu jak časovém, tak prostorovém. Naproti tomu to, co je ve výsledném obrazu znázorněno (zobrazeno), vůbec nemusí být současné ani s momentálním stavem emulze, ani s fotografem, ale může mu časově předcházet miliony a dokonce miliardy let (např. v případě, že fotografovaným objektem je velmi starý kvazar, jehož dávná „aktuální přítomnost“ může být pouze v jistém nevelkém rozsahu „rekonstruována“). Z toho vyplývá, že takovýto druh „reakce“ vlastně nemůže být charakterizován jako reakce našeho oka (nebo kamery) na tak prostorově i časově vzdálený astronomický objekt, nýbrž vskutku přesně jen jako aktuální reakce buněk naší sítnice na velké množství vybraných (vyselektovaných a pak fyziologicky nervově zpracovaných) fotonů, jejichž původ je ovšem třeba hledat a určit jako časově i prostorově nesmírně vzdálený (a tudíž nikoli „aktuálně přítomný“).
(Písek, 061027-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozsah právě aktuální přítomnosti (=při-tom-nosti) nelze určit nebo stanovit „objektivně“, nýbrž vždycky pouze v souvislosti s nějakým jiným („vnějším“) subjektem (a jeho perspektivou), eventuelně se spolupracující skupinou subjektů, tedy s „osvětím“ a vzájemným prolínáním dalších „osvětí“ (tzv. ontotopem, ve zvláštním – zřetelnějším – případě tzv. biotopem). Zvláštní charakteristikou každé takovéto „konkrétní“ aktuálnosti je to, že má svou předmětnou stránku. Tato předmětná stránka se zdá v jednom směru úzce spjata s oním aktuálním momentem „hic et nunc“, ale je to pouze zdání, kterým se nesmíme nechat zmást. Ve skutečnosti má (nebo může mít) tato předmětná stránka aktuality velmi dlouhé „trvání“ či spíše časově i prostorově dalekosáhlý „dopad“. Názorně to vidíme třeba na tom, jak třeba v astronomii můžeme v konkrétně „aktuální“ chvíli vidět (a pozorovat) děje, které se odehrávaly před miliardami let a jejichž předmětnou stránku (jen z nepatrné částky) můžeme právě ještě „nyní“ registrovat a analyzovat (a také – zpětně – interpretovat). Sama předmětnost musí být proto především nesena málo či pomalu se měnícími nižšími složkami událostného dění, tj. takovými, které se samy „dějí“ mnohem, mnohem pomaleji, ale kterých si hlavní (vyšší) událost užívá ke svému celkovému „dění“ jako jakési předmětné opory.
(Písek, 110705-1.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)