Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

www ()

Archón jednotné číslo od archonti (řec. archontes ) = sbor devíti nejvyšších úředníků v Aténách. Vznikli pozvolným omezováním moci krále (v 8. a 7. století). První archón, předseda sboru, činný jakou soudce zejména ve věcech rodinných a dědických. Druhý archón – archón král (archón basileus) řídil kult bohů, soudil provinění sakrální, konal státní oběti, měl na starosti pořádání slavností (řídil slavnosti na počest boha vína Dionýsa. Jeho žena, basilinna, se směla se čtrnácti staršími ženami zúčastnit tajných obřadů konaných v noci o druhém dni slavnosti – den džbánu). Třetí archón, polemarchos, původně vojevůdce, později sakrální úředník, který řídil např. slavnosti ke cti padlých, předseda soudu nad cizinci (metoiky). Šest archontů zv. thesmothetai (doslovně „zákonodárci“), sbor znalců práva a soudců, kteří zkoumali zákony a jejich nedostatky předkládali sněmu k opravě, určovali poroty a předsedali trestním soudům. Zpravidla spor jen vyřešili, kdežto rozsudek vynášel nejvyšší lidový soud v Aténách (héliaiá). Před nastoupením do úřadu podrobovali se archonti prověrce (dokimasiá), jíž měl být prokázán jejich občanský původ, splnění povinnosti vojenské i závazků vůči státu a úcta k rodičům. Jejich funkce byla roční. Po skončení činnosti podávali zprávu radě (výbor deseti revizních úředníků, zvaných logistai). Na sněmu mohlo být o každém archontu hlasováno zvlášť, při stížnosti mohl být suspendován. Archonti jsou známi i z jiných řeckých měst. Jejich význam poklesl po ustavení sboru stratégů.
Čerpáno z: Slovník antické kultury / Sest. [kol.]. -- Praha : Svoboda, 1974. -- 717, [2] s. : 96 s. fot. příl.
Encyklopedie antiky / Zprac. kol. za ved. Ludvíka Svobody. -- 1. vyd.. -- Praha : Academia, 1973. -- 741, [3] s. : [16] s. barev. fot. příl. 4 tb. [6] mp.
www (ptejteseknihovny.cz)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)