Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Problém nevzniká teprve jeho pochopením, ale „je“ tu už dříve, než byl někým pochopen čili než na něj někdo zareagoval. Problém zkrátka v určité situaci (také myšlenkové situaci) máme, ať chceme nebo nechceme, a ať o tom víme nebo nevíme. (Srovnání třeba se situací v šachové hře: hráč se může dostat do problémů, aniž si toho je vědom, a dokonce aniž si to hned uvědomí jeho soupeř. Naproti tomu přihlížející dobrý šachista ten problém může vidět mnohem dříve, než se objektivoval chybným tahem prvního hráče, takže už vidí správnou strategii, jak je oné chyby, vyvolavší problém, možno využít a partii třeba i vyhrát nebo přinejmenším získat rozhodující výhodu.) Vzniká tu vážná otázka, jakým vlastně způsobem je možno takový problém „vidět“, registrovat, rozpoznat. Šachová hra je jen zjednodušující příměr, ale i tu je možné jít v analýze poměrně dost daleko. Proč vlastně onen přihlížející dobrý šachista může o problému vědět ještě dříve, než nastal v důsledku chybného tahu jednoho z hráčů? Může tomu tak být např. proto, že zná nějakou klasickou partii, sehranou velmistry, kde se podobná situace vyskytla (anebo nějaká analogie této možnosti). Ale to se skutečnému problému vyhneme: někdo musel ten problém registrovat jako první, ať už absolutně nebo jen relativně – např. onen přihlížející dobrý šachista nemusel žádnou analogickou situaci znát, ale má – řekněme – pro šachovou hru „cit“, umí myslet nejen na základě zkušenosti, která je ovšem vždy nezbytná, aby se takový „cit“ vypěstoval a natrénoval, ale také „intuitivně“. Co to vlastně v takém případě znamená? Co je to intuice? Je to jakási zvláštní vnímavost vůči skutečnostem, které (ještě) nejsou, ale mohly by být, mohlo by k nim dojít, aniž by k nim nutně muselo něco ukazovat. Slovo „intuice“ pokrývá tolik různých možných významů, že si z nich lidé vybírají vždy jen některé. Tak tomu je vlastně u většiny termínů, pokud jejich význam není upřesňován pojmově. A to je právě v případě „intuice“ nesnadné, neboť jde právě o jakýsi „krycí název“ a nikoli o téma, které má být precizováno a prozkoumáno. A to otvírá pro nás možnost poukázat na „intuici“ jako vnímavost pro nepředmětné skutečnosti. A právě proto je třeba jen s velkou opatrností mluvit o „objektivitě“ problému (a je lépe mluvit o jeho „skutečnosti“, přičemž skutečnost je to, co je buď výsledkem nějakého „skutku“, tedy aktu, anebo co k nějakému skutku, aktu, aktivitě vede. (Písek, 030811-1.)

Simone Weil (1909-1943)

Všechny problémy se vztahují k času.
(Tíže a milost, přel. Alan Beguivin, Kalich, Praha 2009, str. 89.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Chápu problém jako něco, čemu jsem já nebo někdo jiný dal určitou podobu, abych se mohl myšlenkově utkat s neznámým: je to na jedné straně štít, kterým se bráním před neznámým (o němž ovšem něco vím), ale zároveň prizma, jímž jsem schopen alespoň zčásti resp. po některých stránkách či aspektech předběžně porozumět tomu, čeho řádné porozumění se mi jeví jako potřebné nebo i naprosto nezbytné. Každý problém je tedy zároveň naléhavou výzvou, ale zároveň už prvním krokem nejen k jejímu zaslechnutí a pochopení, ale také k takové odpovědi (reakci), která by představovala již přinejmenším počáteční pokus o řešení toho, co v oné výzvě zůstává i po jejím pochopení „nedaného“, nýbrž nadále otevřeného a k něčemu dalšímu ukazujícího. Problém je v tomto smyslu vždycky něčím „skutečným“, i když je „přítomen“ jen díky naší subjektivitě. (Konec konců to lze ukázat i na problémech matematických, které mohou být „skutečností“ i pro celé generace matematiků, a přesto zůstávat dlouho nevyřešeny.) Přesně vzato je každý problém čímsi integrovaným, určitým, i když jeho význam a platnost může být omezena resp. vymezena určitým kontextem (který nemusí být „reálný“ a dokonce nemusí mít nutně ani přímý vztah k tzv. reálnému světu). Problém tedy nemůžeme považovat za intencionální „předmět“, neboť má svou „nepředmětnou“ stránku, která musí (má) být uskutečňována (a tím také zpředmětňována) postupně dál až posléze k nějakému „řešení“ (které ovšem otevře nové výhledy k částečně neznámému a tím či oním problematickému, tudíž k nějakým dalším problémům). Proto každé myšlenkové ustavení a uchopení problému musí počítat s onou otevřeností a de facto „nepředmětností“, která nesmí být redukována jen na to, co je jím samým míněno a na co se on sám zaměřuje (resp. je zaměřen, zaměřován), nýbrž která je jeho vlastní nepředmětností, tj. jeho vlastní nepředmětnou stránkou.
(Písek, 081226-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Pochopený (nahlédnutý) problém je jako štít, kterým se ve své mysli bráníme neprůhlednosti a chaosu, který nás ničí, protože ničemu nerozumíme. Pochopení, v čem je problém, nám dovoluje z chaosu jakoby vykrojit nejen to, čemu už rozumíme (protože jsme tomu porozuměli již předtím), ale také to, co nadále zůstává neprůhledné, ale nejeví se nám už jen jako něco iritujícího a omračujícího, ale jako něco už částečně uchopeného, možná dokonce spoutaného. Pochopení problému je něco jako položení otázky: musíme něco vědět, protože kdybychom nevěděli nic, nemůžeme ani položit otázku, ani pochopit a formulovat problém. Ale kdybychom věděli vše, pak bychom neměli, nač se tázat tak to viděl už Sókratés). Ovšem důležité je vědět, že ono částečné vědění, které nám dovoluje se tázat (a které nám dovoluje pochopit problém), má ještě další významnou funkci vedle toho, že nám dovoluje se tázat: dovoluje nám se alespoň částečně ubránit onomu ničivému, rozkladnému dojmu (zážitku) neprůhlednosti a chaotičnosti, jenž na nás doléhá. Otázka není jen prvním krokem k poznání, ale ještě dříve je usebráním odvahy a hned potom dalším odvážným krokem vstříc chaosu, z něhož si chceme vystřihovat a vykrajovat kontury, jimiž chaos a jeho bezbřehost, „okolovitost“ začínáme zvládat (ve smyslu: zbavovat jej oné drtivé a ničivé neprůhlednosti). (Písek, 030504-3.)