LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Palacký ()

Nevím, kdo první pronesl tu větu, jakožto výklad ponětí o státu, že prý „stát jest společnost mocí chráněná“, ani nechci dávati se do zpytování, má-li definice tato všecky potřebné logické vlastnosti, je-li … Ale vyznati se musím, že výklad ten dobře se mi líbí z té příčiny, poněvadž nepouštěje se ani také do mnohostranného rozbírání ponětí o společnosti, chci jen obrátiti pozor na to, že není společnosti jakékoli bez ouvazku právního, který drží dohromady oudy její, že tedy podstata její záleží v jisté míře práv a povinností, vztahujících se k jistému počtu osob. Z toho následuje, že v ponětí společnosti již obsažen jest moment práva vůbec, a že tudíž ve výkladu nahoře podaném o státu zahrnují se zjevně nejen oba hlavní působcové jeho, právo totiž i moc, ale i oučel, pro kterýž se působí, t. bezpečí všech společníkův neboli občanův. /
Stát tedy vůbec jen tam vzniknouti a trvati může, kde společnost jakákoli, malá nebo veliká, mocna jest chrániti, a, jak se samo sebou rozumí, také uchrániti se naproti všem jiným buď osobám neb společnostem. Nemá-li tedy který stát dosti moci čili síly, aby mohl i doma udržeti a pojistiti vládu práva, i odolati každému násilí z ciziny naň se valícímu, přestává býti zvláštním státem, a buďto rozpadá se na více států neodvislých, anebo musí podniknouti pod jinou vyšší jednotu státní. Míra tedy státní jednoty může býti velmi rozličná, dle okolností času i místa, jak totiž kde obec která stačí odolati vůlí i silou svou vůli a síle kterékoli jiné obce, jí se dotýkající. Ve starém Řecku i ve starém Slovansku mohlo trvati množství státův drobných, pokudkoli neměli činiti nežli se sousedy sobě více méně rovnými; jakmile ale počali dotýkati se jich státové prostrannější a mohutnější, ku př. tam Peršané, Macedoni, Římané, zde Huni, Avarové, Karolingové atd. musili i oni buďto podnikati skrze federaci pod jednotu státní vyšší a mocnější, aneb ztratiti dokonce samostatný byt svůj. I Čechy mohly uhájiti samostatnost a nezávislost svou, pokud obklíčeny byly státy jim v síle více méně rovnými, jakové byly Polsko, Uhersko a Německo nespojené. Za naší doby ale centralisace světová, množící se více a více, nedovoluje netoliko utvoření se, ale ani dlouhého trvání státův nevelikých, zvláště uprostřed pevniny Europské etc.etc.
(Zůstalo nedopsáno, poprvé vyšlo in: Radhost III, 255-256.)(Politický aforismus o státu [1848], in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, S. 7-8.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Náš státní a politický život byl vzrušován a bude záhy jistě zase bouřen otázkou odluky státu a církve. Je to otázka nejen politická a nesmí být vyřizována pouze s hlediska okamžitých veřejných a politických nálad. Co znamenala dualistická organisace evropské společnosti, její rozdělení ve stát a církev? Jaký smysl má mít odluka státu a církve? Jaký je nejhlubší obsah katolické nebo protestantské koncepce církve a stáru a co se z nich dát zužitkovat pro moderní organisaci společenskou? Mají-li být stát a společnost budovány na promyšlených a zdůvodněných základech, nesmí odpovědný státník přistupovat ani k odluce státu a církve beze znalosti náboženských a myšlenkových základů církevních.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 26.)

Emanuel Rádl (1928)

Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Masarykova dělnická akademie připravuje seminář o „financování kultury“. Jako pozvaní jsou uváděni bez rozlišení představitelé politiky na jedné straně a kultury na straně druhé, přičemž není uveden nikdo za AV, a za vysoké školy jen za umělecké obory. Přitom by mělo být jasné, že pro rozvoj kultury jsou dlouhodobě rozhodující školy vůbec, tedy veškeré školství od nejnižších stupňů, zejména však vysoké školy a vědecké ústavy netechnického zaměření. Jinak řečeno: kulturní úroveň se měří buď v průměru nebo ve špičkách, přičemž kritéria hodnocení nemohou zůstávat v kompetenci politiků, nýbrž musí být stanovena tak, aby jich bylo možno použít také na politiky a politické instituty. Domyšleno to znamená, že v nějakém rozsahu a v určitých směrech musí být některé složky kultury a kulturního života (včetně kulturních aktivit) autonomní, přičemž tato jejich relativní resp. částečná autonomie, tj. svoboda, musí být pevně uzákoněna, přímo ústavně legalizována, a to způsobem, který musí být závazný nejen pro kulturní pracovníky, ale také pro vládu a všechny politické instituce. Tak jako demokratické struktury jsou pevně spjaty s rozdělením politické moci, tak musí být – v souladu s principy lidských práv – zabezpečeny ve své svobodě ty složky kultury, které se neopírají a většinou ani nemohou opírat o užitečnost a využitelnost pro státní a vládní politiku ani o nejrůznější způsoby průmyslového a vůbec technického podnikání (včetně získávání patentů a jejich prodávání). Do této kategorie už odedávna náleží tzv. akademické svobody, o nichž se však mluvilo vždycky jen v souvislosti s univerzitami a které na druhé straně byly rozšiřovány nebo alespoň zdůrazňovány ve směrech, které s úrovní vědeckou, myšlenkovou a duchovní neměly mnoho společného. Zajisté platí, že celá problematika je velmi nesnadná, ale jsou již četné zkušenosti z různých zemí, a to pozitivní i negativní. Jedním z důležitých momentů je třeba finanční (a vůbec materiální) zabezpečení takových svobodných složek kultury pevnou částí z celého státního rozpočtu (např. určitým procentem), jejíž rozdělování by zůstávalo v rukou na vládě (a politických silách) maximálně nezávislé instituce (trochu podobně, jako jsou relativně autonomní třeba soudci nebo vysocí funkcionáři Národní banky apod.).
(Písek, 090217-1.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)