Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2002)

Problém tzv. asubjektivní fenomenologie je mi poněkud neprůhledný, a to jak věcně, tak terminologicky. Předně tedy, pokud jde o termíny, je po mém soudu třeba důsledně rozlišovat subjektivní od subjektního. Pokud jde o asubjektní fenomén, jde vlastně nikoli o „jev“, nýbrž a „úkaz“: každé (pravé) jsoucno se děje, a to znamená, mění se mj. v tom, jak se ukazuje (a co se z něho ukazuje). K tomu, aby se nějaké jsoucno dělo, nepotřebuje žádné další jsoucno, tedy ani žádného pozorovatele či reagujícího činitele, „subjekt“. Naproti tomu žádný subjekt neregistruje pouze (jediný, izolovaný) úkaz (nějakého jiného jsoucna), nýbrž vytváří si „obraz“, přesněji reprezentaci onoho ukazujícího se jsoucna na základě delší série jednotlivých úkazů, dokonce série nikoli kontinuální, nýbrž leckdy na základě několika různých sérií, které mohou být navzájem diskontinuitní. Takový „obraz“ je vytvořen (ustaven) subjektem aktivně a tedy s rizikem omylů a nesprávností či nepřesností. A tyto nepřesnosti nemusí být vždy zdrojem mýlek a nesprávností, ale mohou mít někdy dokonce pozitivní hodnotu (např. ve vytvoření obrazu méně detailního, ale právě proto dovolujícího vztáhnout se na různé jedince téhož druhu. Eventuelní mylnost se může někdy objevit až v nesprávné interpretaci povahy příslušné „reprezentace“. A právě tak jako jeden subjekt je schopen dospět k „obrazům“ či „reprezentacím“ různých jsoucen (téhož druhu či rodu atd.), je možné, aby se na určité rovině reprezentace přiblížil reprezentacím jiných subjektů, eventuelně – na jisté vyšší úrovni – aby se s nimi o tomto přiblížení dokonce domluvil (ve specielním případě, kdy je využito řeckého vynálezu pojmů, aby dokonce dosáhl toho, že více či mnoho subjektů míní vskutku „totéž“). V takovém případě mluvíme o intencionálních objektech (či předmětech). (Písek, 020520-1.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Řecké slovo „fainomenon“ je příbuzné se slovem „fós“; to zřetelně ukazuje na to co je osvětleno a co je tedy vidět. Skutečně vidět však můžeme jen něco právě aktuálního, přesněji jen tu právě aktuální stránku či moment. Co bylo ještě před chvílí, už vidět nelze, podobně jako nelze vidět ani to, co se ukáže teprve za chvíli. Pochopitelně dnes už je toho slova užíváno přeneseně, tj. co je „vidět“ naším duševním zrakem, naším rozumem, co se otvírá našemu porozumění. Ale to právě v sobě skrývá četné možnosti nepřesného, nedomyšleného užití i zneužití, a zejména to skrývá některé aspekty celé problematiky. Pokusme se v tom udělat trochu pořádek a větší jasno. Událost se opravdu „ukazuje“ jen ve své aktuální fázi, tj. jako přítomná hic et nunc, ale jen v tomto omezení, tedy nikoli „celá“. Aby byla zpracována do podoby fenoménu, musí být vnímána, tj. musí nabýt podoby vjemu, přesněji řečeno, musí k tomu, „co“ je „přímo vnímáno“ (máme-li s výhradami a jen provizorně užít slova, připomínajícího anglosaské empiristy, kteří pracují s pa-pojmem či pseudo-pojmem „immediate experience“), nutně být „přidáno“, „přimyšleno“ mnohé z toho, co zbylo z minulých již „zkušeností“, tj. s dosavadní obeznámenosti s tí m „co“ je (opět s výhradou) „přímo vnímáno“. A jak víme, nejde jen o „přidávání“, ale také o „ubírání“ resp. „odnímání“ mnohého, nejčastěji většiny z toho, co je „přímo vnímáno“ (neboť důležitá, vlastně rozhodující je selekce, vybírání toho, oč nám jde, nač se soustřeďujeme, z celé té záplavy „podnětů“, vyvolávaných zvenčí a na něž jsou naše smyslové orgány resp. jejich nejmenší složky ještě schopny „reagovat“). Teprve pak můžeme mluvit o nějakém „fenoménu“, tj. o něčem, co se nám „jeví“ jako „něco“, tedy něco, co k sobě náleží a co nám za pomoci našeho soustředění dovoluje odhlížet ode všeho ostatního, co k tomu „nepatří“, „nenáleží“ (a v tom se právě můžeme mýlit, a ovšem později to opravovat a opravené „přidávat“, zahrnovat do dosavadní zkušenosti).
(Písek, 110705-3.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)