Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Když uvažujeme o akcích a aktivitě vůbec, musíme náležitě rozlišovat aktivitu, jíž nějaké (pravé) jsoucno „vykonává“ své vlastní bytí, a aktivitu v podobě akcí, jimiž takové (pravé) jsoucno překračuje své meze (hranice) a míří mimo sebe, ven ze sebe, do svého okolí. Proto je tak trochu otázkou, nemáme-li v tom prvním případě přestat mluvit o „akci“ resp. „aktivitách“, tedy nemáme-li raději zvolit jiné pojmenování, aby nedocházelo k nedorozuměním a v důsledku toho k omylům a chybám v dalším usuzování. Zároveň ovšem musíme pamatovat, že obojí jde vždycky ruku v ruce, tj. že sebevýkon nemůže být neovlivněn vykonávanými aktivitami, směřujícími ven ze jsoucna jakožto subjektu, a na druhé straně že takovéto akce a aktivity, směřující ven ze jsoucna-subjektu, nemohou neovlivňovat onen sebevýkon. V myšlení nesmíme obojí zaměňovat, ale nikdy nesmíme obojí od sebe izolovat, tedy ani v myšlenkách; přesto platí, že nejde o totéž. Kdyby totiž šlo o totéž, tedy o jediný typ aktivit, nemohli bychom objasnit, jak je možná reflexe, tj. akce, která je cílově zaměřena dovnitř a nikoli ven (a ovšem nejen reflexe v běžném významu, tj. na úrovni vědomí a myšlení, ale „re-flexe“ v původním významu a tvaru, totiž v podobě výkonu návratu k sobě, která ovšem výkon akce jakožto zaměřené k čemusi mimo sebe předpokládá).
(Písek, 110901-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O „skutečnosti“ nesmíme uvažovat jen jako právě aktuální, ale ani jako již uskutečněné, ale musíme do ní vědomě zahrnovat jako to, co je právě aktuální, tak to, co již bylo uskutečněno, ale také to, co ještě uskutečněno nebylo. Zároveň si však musíme být vědomi toho, že nikoli vše, co kdysi aktuální bylo, je možno do skutečnosti zahrnovat, neboť vždycky záleží na skutečnosti samé, co se stalo její minulostí (nikoli na tom, co my za tu minulost považujeme, či přesněji, co my sami jako onu minulost z distance konstruujeme či rekonstruujeme, aniž bychom se sami nějak o zachování nebo znovuoživení něčeho minulého aktivně zasadili). První důležitý problém: uskutečňovat něco (aktivně) lze jen právě teď a tady, hic et nunc: proč je ta aktualita tak fundamentálně důležitá? Nebo to je jen zdání ? Jak vlastně můžeme chápat uskutečňování nějakého dlouhodobého programu či plánu? A pak je tu druhý neméně důležitý problém: jak vlastně dochází k oné změně, k onomu přechodu ze ne-skutečného ke skutečnému, z oho „ještě ne“ k onomu „již ano“? A posléze – tak trochu symetricky k druhému problému – je tu třetí problém: jak může něco, co již bylo uskutečněno, co tedy již prošlo onou proměnou z ne-skutečného ve skutečné, přejít znovu do neskutečnosti, tj. jednak opustit nebo být vyhoštěno s aktuálnosti, ale zejména upadnou do neskutečnosti mnohem radikálnějším způsobem, totiž stát se něčím, co jako by se vůbec nikdy nestalo, neuskutečnilo? A s tím souvisí ještě problém čtvrtý, s oním třetím úzce spjatý, totiž jak něco, co pominulo a tedy „již není“, může mít ještě nějaký význam, ba dokonce vliv, tj. jak se může prosazovat jako jakási quasi-skutečnost ještě i poté (a někdy dlouho poté), když už de facto součástí žádné aktuální skutečnosti není? Nabízí se ovšem „částečná“ odpověď, totiž že se taková ji pominulá skutečnost stává znovu aktuální tím, že jiné, další, nové, právě „nyní“ aktuální skutečnosti na tu již minu,ou nějak „navazují“. Ale právě v tom je ta nejasnot, jak mohou navazovat na něco, co „již není“?
(Písek, 110120-1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)