Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Aktuálnost je ten moment času, kdy můžeme něco dělat, být aktivní. Každá aktivita ovšem musí být po nějakou dobu vykonávána, a v tom smyslu se musí držet této postupující „aktuálnosti“, která nikterak nepostojí, ale odchází, mizí, aby byla vystřídána další, ovšem jinou. Být aktivní tedy znamená vždy znovu se vydávat na cestu a pokračovat v ní. Ale to samo o sobě nestačí k tomu, abychom plně vystihli, oč v té aktuálnosti, v tom „hic et nunc“ jde: tu aktuálnost totiž nevytváříme my, nevytváří ji ten, kdo je aktivní, ale ta aktuálnost k němu přichází, ona se mu otvírá, jakoby dává k dispozici, a to jako příležitost k činu, k akci, příležitost k tomu, aktuálnosti využít jako aktuality. Ten, kdo aktuálnost využije tím, že něco podniká, se stává někým, kdo je „při tom“, jak ono „hic et nunc“ přichází a přišlo, a jak „je tu“. Právě v tom smyslu platí, že jde o „příležitost“, která se „naskýtá“, ale třeba nepotrvá, a možná se už nevrátí, tj. nebude se opakovat. Aktuálnost je tedy něčím, co míří k nám, co je „pro nás“, co se nám dává resp. co nám je dáváno – a je to tedy vždycky především naše „hic et nunc“. Teprve druhotně můžeme odhadovat a posuzovat, zda je to ještě příležitost pro někoho jiného (nebo pro „něco“ jiného).
(Písek, 090303-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Přísně filosoficky musíme upřesnit slovo „aktuální“ a „aktuálnost“ na aktuální přítomnost jediné určité jsoucnosti, která právě jakoby rozděluje bylost a budost pravé události. (Necháme proto stranou to, jak se těchto slov běžně užívá ve smyslu jakési naléhavosti apod.) V tomto našem smyslu tedy je každá konkrétní aktuálnost zároveň místem („bodem“), v něm (či skrze který) dochází k jak k uskutečňování nejblíže budoucí jsoucnosti, tj. jejího příchodu do aktuality, tak k odbourávání (likvidaci, zániku) právě aktuální přítomnosti a jejímu převodu (přechodu) do jsoucnosti nejblíže minulé, „bylé“. A toto místo budeme také označovat jako „subjekt“: subjekt je „místem“, „toposem“, kudy přichází nejsoucí a jímž prochází do jsoucnosti, aby okamžitě (tedy v co nejkratší době, nikoli však bodově) aktuálnost opouštělo a přešlo znovu v nejsoucí, tentokrát ovšem ji „bylé“, minulé. Musíme si ovšem přitom stále připomínat, že všechny nejsoucí „jsoucnosti“ (tedy bylé i ještě nenastavší) jsou tímto místem přechodu, tj. „subjektem“ integrovány v celek pravé události. Nejde tedy o žádné pasivní „místo přechodu“, nýbrž o velice aktivní, výkonné centrum, bez něho by se žádná (vyšší než nejnižší) událost vůbec nemohla dít. Dalo by se možná říci, že ona aktuálnost „hic et nunc“ je „sídlem“ subjektu.
(Písek, 121028-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Aristotelés postavil proti sobě možnost a skutečnost (dynamis a energeia), když chtěl myšlenkově uchopit, co to je pohyb (zůstávám na tomto místě u tradičního výkladu, jak mu tuto podobu daly už překlady do latiny, kterými nejsou ovšem původní významy zdaleka podržovány): pohyb je uskutečnění (či spíše uskutečňování) možného (možnosti). To, co bylo (takovým pohybem) uskutečněno, se stalo skutečností. A skutečnost pak „jest“. V této souvislost Aristotelés neřešil otázku, co se děje resp. co se stalo s tím, co bylo uskutečněno. Odděleně od této konkrétní problematiky ovšem nejenom věděl, že skutečnosti také zanikají, ale intenzivně se tím také zabýval (např. Peri geneseós kai fthorás). Nicméně zánik chápal jako přechod k něčemu jinému: cokoli zaniká, zaniká v něco (podobně jako cokoli vzniká, vzniká z něčeho). Takže také zánik je jen určitá forma přechodu k „dokonalosti“, ke „konci“ čili „cíli“, který takovým „relativním“ zánikem není nikterak ohrožen. Aristotelova „dichotomie“ dynamis a energeia musí být proto buď důkladně opravena a upravena, anebo – spíš – nahražena něčím jiným, konstrukcí nějaké jiné struktury. V tradiční podobě je naprosto neudržitelná, protože je plná problémů a také rozporů.
(Písek, 121028-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

V situaci, kdy žijeme „ve světě“, se nám nutně jeví vše nové jako souvislé s mnohým předchozím. Předsudečná hypotéza kauzality nás pak vede k tomu, že všechno nové považujeme za produkt toho, co předcházelo. Tím však zcela obcházíme vážný, dokonce snad nejvážnější problém, jak se vůbec něco může stát aktuálností, tj. jak může vůbec něco mít povahu něčeho, co je nyní a zde (hic et nunc). Co se vlastně děje (co se stalo) s tím, co bylo aktuální před maličkou chvílí? A jak dochází (jak vůbec může docházet) k tomu, že to, co tu bylo před maličkou chvílí, tu už není, zatímco to, co tu před maličkou chvíli nebylo, tu najednou, tj. „teď“, je? Jaký je vůbec vztah mezi tím „co“ jest, a tím, zda to je právě teď a zde, nebo to už snad bylo, či teprve bude aktuální? Pokud bychom (ve shodě s Eleaty) považovali za „jsoucí“ jen to, co „aktuálně jest“, musili bychom všechno minulé prostě škrtnout, či přesněji vůbec popřít, negovat. Ale vztáhneme-li ono „jest“ či „jsoucí“ i na to „bylé“ (minulé), zůstává neobjasněno, jak dochází k tomu, že něco, co bylo jsoucí a nyní už je bylé, přestává být aktuální, tj. jak přichází o svou aktuálost? A podobně zůstává neobjasněno, jak něco z toho, co teprve bude jsoucí a co je nyní zatím jen „budé“, svou aktualitu získává?
(Písek, 150515-1.)