Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

www ()

Archón jednotné číslo od archonti (řec. archontes ) = sbor devíti nejvyšších úředníků v Aténách. Vznikli pozvolným omezováním moci krále (v 8. a 7. století). První archón, předseda sboru, činný jakou soudce zejména ve věcech rodinných a dědických. Druhý archón – archón král (archón basileus) řídil kult bohů, soudil provinění sakrální, konal státní oběti, měl na starosti pořádání slavností (řídil slavnosti na počest boha vína Dionýsa. Jeho žena, basilinna, se směla se čtrnácti staršími ženami zúčastnit tajných obřadů konaných v noci o druhém dni slavnosti – den džbánu). Třetí archón, polemarchos, původně vojevůdce, později sakrální úředník, který řídil např. slavnosti ke cti padlých, předseda soudu nad cizinci (metoiky). Šest archontů zv. thesmothetai (doslovně „zákonodárci“), sbor znalců práva a soudců, kteří zkoumali zákony a jejich nedostatky předkládali sněmu k opravě, určovali poroty a předsedali trestním soudům. Zpravidla spor jen vyřešili, kdežto rozsudek vynášel nejvyšší lidový soud v Aténách (héliaiá). Před nastoupením do úřadu podrobovali se archonti prověrce (dokimasiá), jíž měl být prokázán jejich občanský původ, splnění povinnosti vojenské i závazků vůči státu a úcta k rodičům. Jejich funkce byla roční. Po skončení činnosti podávali zprávu radě (výbor deseti revizních úředníků, zvaných logistai). Na sněmu mohlo být o každém archontu hlasováno zvlášť, při stížnosti mohl být suspendován. Archonti jsou známi i z jiných řeckých měst. Jejich význam poklesl po ustavení sboru stratégů.
Čerpáno z: Slovník antické kultury / Sest. [kol.]. -- Praha : Svoboda, 1974. -- 717, [2] s. : 96 s. fot. příl.
Encyklopedie antiky / Zprac. kol. za ved. Ludvíka Svobody. -- 1. vyd.. -- Praha : Academia, 1973. -- 741, [3] s. : [16] s. barev. fot. příl. 4 tb. [6] mp.
www (ptejteseknihovny.cz)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)