Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Člověk se dokáže přizpůsobit i nejhorším podmínkám a okolnostem; co to však vlastně znamená? Může to být chápáno tak, že se člověk s těmi zlými okolnostmi smiřuje? Nebo dokonce že se prostě adaptuje? Že je schopen se spokojit s málem, nebo dokonce že se spokojí se vší, jen když může přežít? Nikoliv; znamená to jen to, že člověk je schopen si zvykat na okolnosti, že dokáže přijímat (akceptovat) i podmínky, které mu příliš nevyhovují (zejména když na nich může pracovat, když je může opravovat a opravovat). Ale ani tam, kde se dokáže v širokém rozsahu adaptovat, když je schopen si zvyknout tak říkajíc i na oprátku, zdaleka to neznamená, že se tam cítí být „doma“, že je schopen tam zdomácnět, aklimatizovat, domestikovat. Zvyknout si ještě zdaleka neznamená být někde „doma“, cítit se tam „doma“. Okolnosti jsou něco naprosto vnějšího, co nemá žádný (natož pozitivní) význam pro „život“ nejen konkrétního člověka (nebo jiného subjektu), ale pro život člověka (nebo subjektu) vůbec. Okolnosti mohou ten život je buď připouštět (dovolovat) nebo nepřipouštět (vylučovat). Ovšem i tam, kde život jen připouštějí, mohou být stále ještě nevhodné či málo vhodné, takže život (živý subjekt, živá nebo předživá bytost, živé jsoucno) buď nejde způsob, jak přežít – anebo takové nenajde. Pokud takovým způsob najde a přežije, znamená to, že si ze svého okolí nějak udělal své osvětí, tj. osvojil si je jako nějak přijatelné, akceptovatelné. Na nižších úrovních ovšem nelze mluvit o „domově“; kdyby to však možné bylo, pak je zřejmé, že mezi osvojením okolního světa (části okolního světa) a „zdomácněním“, nalezením či spíše vytvořením „domova“ zůstává ještě velký rozdíl; mezi obojím je ještě přehrada či hluboký příkop. Život, který „živoří“ na okraji svého osvětí, jež se občas stává životu zcela nevhodným či nemožným, dokáže takováto období překonat ve formách, že se jakoby zcela vzdávají svého aktivního žití. A tak se pro nás otevírá otázka, zda onen Vesmír, v kterém žijeme na jedné planetě jediné hvězdy z miliard, je v takovém stavu, že některé nejnižší formy života mohou přežívat aspoň v podobě spor nebo něčeho podobného, anebo ony vzácné situace, které život připouštění, jsou tak řídké, že ani nejjednodušší spory či podobné formy nemají šanci, takže je nutno připustit, že život může vznikat sua sponte, bez jakéhosi nezbytného počátečního „vkladu“ jakéhosi fundamentálního „klíče“ jakýchsi spor apod. Do jisté míry bychom mohli uvolnit význam užitých slov a vyjádřit se v tom smyslu, že buď je život čímsi, co do Vesmíru musí vždy znovu vstupovat jako exot, nebo zda jako exot musel aspoň jednou nebo třeba několikrát do Vesmíru vstoupit (a pak se udržovat a šířit eventuálně v podobě spor), – anebo zda je život ve Vesmíru „doma“ (v širokém smyslu), takže oživenost je v jistém smyslu jeho bytostnou a nikoli následnou, druhotnou vlastností.
(Písek, 150113-1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

G.K. Chesterton (1874-1936)

… Jak lze docílit, abychom nad světem žasli a přitom se v něm cítili doma? …
(Ortodoxie, Academia, Praha 2000, str. 6.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)