Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Ve filosofii se stává význam navazování, a to jak na první učitele, pak na směrodatné myslitele současnosti i minulosti, záležitostí nejen prvořadé důležitosti, ale také místem, kde sebekontrola myslícího vždy znovu naráží na své meze (a to v pozitivním smyslu, neboť jen tyto meze mohou být zárukou svobody myšlení). To znamená, že na jedné straně je třeba doporučovat naslouchání a důkladnou četbu těch myslitelů, na nichž se orientujeme, zatímco na druhé straně musíme neustále upozorňovat na nutnost pamatování a zapisování vlastních nápadů, zejména (ale nejenom) námitek proti tomu, co k nám přichází v tak naléhavé a tak velmi přesvědčující formě, vypracované na základě dlouhodobého promýšlení myslitelů obvykle nepoměrně zkušenějších. (Písek, 040212-1.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

Paul Ricœur (1983)

N.O. – Pojí vás filosoficky něco k Sartrovi?
P.Ric. – Nemohu říci, že bych mu vděčil za mnoho, což ovšem není žádné hodnocení. Snad je to tím, že víc pro mne filosoficky znamenal Merleau-Ponty; přešel mi jaksi do krve, nosím ho v sobě, i když ho jen málo cituji. ...
(Filosofie důvěry [rozhovor], in: 7625, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str. 15.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

V rozhovoru s Jacquesem Derridou vzpomíná Élisabeth Roudinesco na jakési ostrakizování těch, kdo se „opozdili“ a v devadesátých letech stále ještě myslí způsobem, jaký „platil“ v letech sedmdesátých. Tento ostrakismus se jí zdá být neplodný, a říká Derridovi, že „k naší epoše je třeba přistupovat docela jiným způsobem, spočívajícím – řečeno vašimi vlastními termíny – v tom, že si ,vybereme své dědictví‘, že nebudeme přijímat všechno, ale ani všechno nesmeteme ze stolu“. Tento počáteční oddílek knížky „Co přinese zítřek?“ je přímo nadepsán jako „Vybrat si své dědictví“. Po mém soudu jde o velice trefné vyjádření nezbytnosti pro každého vážnějšího myslitele: musí si především vybrat z toho, nač bude ve svém myšlení navazovat. Ale musí si to vybrat ze svého dědictví, eventuelně jako své dědictví. To jsou ovšem dva odlišné postupy: především je třeba „své dědictví“ poznat, znát, vědět o něm – jinak není možné si „vybírat“, co vezmeme a co odložíme. A za druhé je zapotřebí si to vybrané učinit dědictvím „svým“přihlásit se k němu, vzít je za své. A za třetí – a to je možná to nejdůležitější – je zapotřebí se vyvarovat prostě jen navazovat na cokoli cizího, co se nám nějak zamlouvá a líbí. Prostě se jen přihlásit jako „dědic“ k něčemu, o čem jsme nejprve neměli ani potuchy a pak jsme to s nadšením spolkli bez kousání. (A vše ostatní „nechat být“.)
(Písek, 130605-1.)