Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Při naslouchání Jaspersovi, který – v navázání už na presokratiky – vykládá své pojetí tzv. „objímajícího“ (des Umgreifenden) a který se pokouší jakoby ustavit zvláštní filosofickou disciplínu, nazvanou „periechontologie“ (odvozeno od PERIECHEIN – držeti okolo), se vždy znovu tážu, proč onu nezpředmětnitelnou skutečnost „objímajícího“ vidí spíše v tom, jak k nám přichází zvenčí, zvnějšku, z toho, co je „okolo“, a to dokonce i v tom zvláštním případě, kdy jsme tím „objímajícím“ dokonce „my sami“ (das wir selbst sind). Je ono navázání na myšlenky některých presokratiků tím hlavním důvodem? A zároveň stavím podobnou otázku sám sobě: proč to sám vidím právě naopak? Proč ono „přicházející“ nezpředmětnitelné hledám od počátku právě naopak tam, kde jsme – podobně jako všechny subjekty vůbec – zakotveni niterně a co „vnášíme“ do sebe i do světa tím, že tomu dodáváme více méně vhodný, ale vždy jen možný „vnějšek“? Možná je tím hlavním důvodem Jaspersovi to, že se chce opřít zesubjektivizování, které i někteří moji kritikové vidí jako nebezpečí důrazu na „niternost“. Pokud by tomu tak bylo, nezbývá mi než opětovně poukazovat na to, že ono směřování „dovnitř“ nekončí v nějakém ústředním bodě, nýbrž že subjekt je jakýmsi průchozím místem jak z nitra do šíře světa kolem nás, tak zvenčí do celého světa (kosmu) „niternosti“, o které bychom vlastně také mohli říci, že je „kolem nás“. Ovšem ono „kolem naší niternosti“ nesnese žádné „před“, žádnou distanci a „před-mětnost“, takže bychom si tím nijak nepomohli. Problémem tu není způsob, jak to vyjádřit, nýbrž způsob, jak to myslit – a jak se to naučit myslit, aniž bychom upadali do jakéhokoli „zpředmětňování“. Ten vlastní věcný problém zřetelně formuloval už Augustin: jak se mohu vztáhnout k Bohu, který mi není vnější, ale je přístupný jen jako niterný, abych tím nepopřelo možnost, že já sám jsem „uvnitř“ něho, že jsem to, co jsem, pouze „v něm“? (Písek, 050319-1.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)