Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1973)

Schválně jsme v tomto stručném připomenutí známých věcí mluvili o nepředmětné ARCHÉ, abychom nechali vyvstat to, co se nám zdá hlavním napětím v metafyzickém myšlení: není možné bez ne-předmětného, ale myslí je předmětně; zmírňuje si toto napětí tím, že „předmětnost“ identifikuje se smyslovostí, s realitou smyslům přístupných věcí, ale zpředmětňování nepředmětného je jejím hlavním námětem. Avšak předmět a předmětnost znamenají přítomnost, a to přítomnost člověku, a v přítomnosti je to člověk, který se pevně instaluje do centra věcí, poněvadž jeho pohled z přítomnosti věcí získává pevnou míru všeho, co říká a říkat může, prav-dy jako správnosti svých výroků odkrývajících (LOGOI APOFANTIKOI).
Na jedné straně nemůže tedy metafyzika existovat bez nepředmětného; na druhé straně je však myslet dovede jen v podobě předmětných jsoucen. Její otázka zní podle toho též – formuluje ji Aristoteles po Platónovi – zároveň abstrúzně a věcně: TI TO ON? Co Je jsoucí? Ještě plněji je kontradikce metafyziky vyjádřena v Aristotelově formuli ON HÉ ON, kde jsoucno je tematizováno jako jsoucí, což předpokládá a vyzývá ke zkoumání významu slova „být“, takže je jasné: v otázce po jsoucnu je obsažena a skrývá se otázka bytí, v otázce po předmětu odkrytém otázka po nepředmětném a skrytém.
Je nyní pochopitelné, že metafyzické filosofování ustavičně kolísá mezi tím, co je jeho zásadní podmínkou (tím, co vskrytu dává porozumět jsoucnu, aniž samo bylo jsoucnem, co odkrývá věci i předměty, aniž bylo věcí a předmětem, či abstrakcí nebo jiným derivátem z nich), a mezi věcným, předmětným způsobem kladení a řešení otázek – mezi metodou. Co cítí pozitivisté i Marxovi stoupenci v metafyzice plným právem jako rozpor, je paradox nepředmětné předmětnosti, nejlépe exemplifikovaný v Platónových ideálech, je to onen idealismus pseudověcí a pseudopředmětů, které sídlí mimo bezprostřední jsoucno našeho prostředí a které mají být výkladem a základem pochopení tohoto světa, příčinou jeho bytí, vznikání i poznání. Je potom též pochopitelné, že vlastním výsledkem metafyzického úsilí není všeobecně přesvědčivá a sdílená věda o první příčině a nadsmyslném jsoucnu, nýbrž že metafyzická filosofie vytváří především pořádek aplikovatelný ve skutečně předmětném světě: Platónova filosofie je u základů soustav antické matematiky,7 Aristotelova u počátků biologické systematiky, deduktivní metody, sylogistické logiky, stoická plodí logiku výrokovou atd. A zde jsme u toho zjevu, který možná pozitivistickému zákonu stadií dal jistý podklad: metafyzika intenduje samostatnou doktrínu o nadsmyslném a ne-přítomném, a výsledek jejího úsilí jsou základy poznání předmětného jsoucna; směřuje mimo tento svět, a co reálně, lidsky způsobuje – je účinné poznání v tomto světě; tam, kde tedy „opravdové jsoucno“ je jedinou mírou pravdy (správnosti), metafyzická intence nezbytně musí od „nadsmyslného“ sestoupit k smyslům přístupnému, k tomu, s čím se setkáváme ve svém prostředí. A právě tento fenomén,
(Může filosofie zaniknout? [1973-4], in: Filos.časopis 38, 1990, č. 1-2, str. 12.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)