Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


Zákony a právo

Ladislav Hejdánek (2003)
Na psané (tištěné) zákony je třeba hledět jako na bohatě instrumentovanou partituru, z níž je třeba ,zahrát‘ spravedlivé rozhodnutí. Soudci jsou ti, kteří je mají „zahrát“, a tedy velmi záleží na tom, jak dobří „hráči“ to jsou. Nakonec však všechno záleží na tom, aby se k slovu dostalo právo a spravedlnost, které se ovšem nebudou krýt (nebudou totožné) s žádným jednotlivým rozhodnutím, asi tak, jako se krásná hudba nekryje s žádnou jednotlivou skladbou ani s kterýmkoli jejím provedením. Některé zákony mohou velmi napomáhat, aby se prosadilo právo a spravedlnost, jiné mohou být v tomto ohledu velmi nedokonalé a některé dokonce mohou být právem označeny za protiprávné a dokonce zločinné. Žádný zákon však nemůže z nespravedlnosti udělat spravedlnost ani naopak, ani z bezpráví právo a z práva bezpráví. (Písek, 030827-2.)
vznik lístku: srpen 2003

Právo a zákony | Zákony a právo | Práva a povinnosti

Ladislav Hejdánek (2002)
d) Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit. (Písek, 020127-1.)
vznik lístku: květen 2003

Aktuálnost

André Glucksmann (1985)
Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)
vznik lístku: říjen 2012

Aktuálnost | Problém

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)
Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)
vznik lístku: duben 2005

Absurdita

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)
Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)
vznik lístku: duben 2005