Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero (-45)

/7/ … Vždy jsem totiž považoval za dokonalou takovou filosofii, která dokáže pojednat o nejdůležitějších otázkách výmluvně a pěkným stylem, a s takovým zaujetím jsem se oddal plnění tohoto záměru, že jsem se dokonce odvážil i konat rozpravy tak, jako činí Řekové.
…
/8/ Tyto rozpravy (Řekové jim říkají scholai) proslovené během pěti dnů jsem soustředil v právě tolika knihách.
Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kdo mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
Abys však mohl sledovat naše rozhovory co nejpo/32/hodlněji, předvedu ti je tak, jako by se přímo odehrávaly, ne jako bych o nich vypravoval. …
(7227, Tuskulské rozhovory, Praha 1976, str. 31-32.)

Jan Patočka (1975)

Nechceme tvrdit, že dialektika je zbavena všeho podkladu, existuje problém a problémy dialektiky, historicky působivá, metafyzická i materialistická dialektika se nám však zdají hřešit proti jednomu nejvýš důležitému principu, který, formulován výslovně ve filosofii 20. století, tvoří jednu z jejích pravých původností. Je to princip fenoménu. Filosofovat je nutno na základě fenoménů, a nikoli hypotetických konstrukcí z principů. Dialektika je potud živým propblémem, pokud nám pomáhá vidět, číst, vykládat fenomény, stává se mrtvou, jakmile se snaží překračovat tyto meze směrem na absolutní filosofování nebo na absolutizaci jistých dějiných pozic, která nemůže vyústit v nic jiného než v mytizaci.
Co znamená fenomén? Fenomén je to, co vidíme, co je v naší zkušenosti zde, „co se samo ukazuje“, v mezích toho, jak se to ukazuje. Proto je dialektika součást, eventuelně dependence fenomenologie tam, kde lze ukázat dialektiku toho, co je ve zkušenosti dáno, a není to naopak, že by nauka o fenoménech byla závislá na dialektické logice buď idealistické nebo materialistické.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 154.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)

Platón (-774)

Host: Nuže, když jsme přijali myšlenku, že i rody jsoucen jsou k sobě vespolek hledíc k míšení v témže poměru, jistě musí postupovat ve svých úvahách s jistým věděním, kdo chce správně ukázati, které rody jsoucen s kterými se shodují a které se mezi sebou nesnášejí. A dále také, zdali jsou některé, které procházejí všemi a udržují je pohromadě, takže se mohou směšovati, a naopak zase při rozdělování, zdali některé jiné procházejí celky a jsou příčinou rozdělení.
Theait. Ano, jak by k tomu nebylo třeba vědění, a to snad skoro největšího?
Host: Nuže, kterým jménem nazveme, Theaitéte, zase toto vědění? Či jsme, proboha, nepozorovaně vpadli do vědění lidí svobodných a stalo se nám, že hledajíce sofistu jsme napřed nalezli filosofa?
Theait. Jak to myslíš?
Host: Rozdělovati jsoucna podle rodů a ani nepokládati tutéž ideu za jinou ani jinou za tutéž, zdalipak neřekneme, že to je věc dialektického vědění?
Theait. Ano, řekneme.
Host: Kdo je schopen to dělati, ten zajisté dostatečně rozpoznává jednu ideu prostupující všude množstvím věcí, z nichž /388/ jedna každá trvá odděleně, i mnoho idejí vespolek různých, jež jsou zvenku od jedné objímány, a zase jednu, jak procházejíc množstvím celků je sloučena v jednotu, a mnohé docela oddělené zvlášť. V tom záleží umění rozeznávati podle rodu jsoucna, jak se jednotlivé věci mohou slučovati a jak ne.
Theiat. Ovšemže ano.
Host: Avšak zajisté tu dialektickou schopnost nedáš, jak myslím, jinému než tomu, kdo čistě a spravedlivě filosofuje.
Theait. Jak by se mohla dát někomu jinému?
Host: Tedy na takovémto asi místě nalezneme filosofa, i nyní i později, budeme-li ho hledat; je sice těžké uvidět zřetelně i toho, ale obtíž sofistova je jiného způsobu nežli obtíž tohoto
Theiat. Jak?
Host: Onen ubíhá do temnosti nejsoucna, cvikem jí dosahuje a pro temnotu místa je těžko ho zpozorovati. Je tomu tak?
Theait. Podobá se.
Host: Avšak filosof se ve svých úvahách stále stýká s ideou jsoucna, a tu zase pro světlost té oblasti není nikterak snadno ho spatřiti; neboť duševní zrak obyčejných lidí nedovede vydržeti pohled na to, co je božské.
253b – 254 b
(Sofistés, přel. Fr. Novotný, in: Spisy sv. I, Praha 2003, str. 387-88.)