Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Kouba (1992)

Avšak Nietzschův rozvrh světa znemožňuje absolutizovat pod titulem pravdy nejen určitý typ interpretace, ale také jeho překročení či překračování:/ „pravda sama“ u něho není možná ani jako ne-jsoucí a ne-poznaná skrytost, k níž bychom díky oddanosti svého tázání byli na cestě. Neboť i ve víře, že skutečnost se někdy (byť v nedohlednu) ukáže ve světle „pravdy samé“ a že myslitelé této přicházející pravdě slouží, se podle Nietzscheho projevuje instinkt slabosti, touha po jistotě, tzn. snaha překročit alespoň výhledově rozporuplnou konečnost našeho postavení ve světě. Filosof může sice skromně tvrdit, že se vystavuje pravdě jako nejvyšší instanci a odevzdaně jí slouží, ale právě tím sugeruje sobě samému i všem ostatním, že k ní má intimní a trvalý poměr, a to dokonce i tehdy, když se mu nic pravdivého říci nedaří. Filosofie působí potom jako opora a povznesení, protože nalezla svůj absolutní cíl, k němuž může vyzývat, aniž by jej znala, a filosof může z obecného vztahu k němu čerpat přesvědčení o svém privilegovaném postavení – samozřejmě nikoli vůči pravdě, nýbrž vůči ostatním; může nechávat, jak říká v jedné poznámce Nietzsche, „všechny druhy lidí gradatim stoupat až ke svému typu jako nejvyššímu“. Avšak mezi oddanou a programovou láskou k pravdě a schopností ukázat něco pravdivého nevládne přímá závislost a úměra: naopak se může velmi snadno stát, že neustále se opakující „moralizující“ vzývání pravdy způsobí, že mezi nimi nastane úměrnost nepřímá a že za hlásáním pravdy přicházející vládnout vyvstane zcela zřetelně ona příliš lidská potřeba jistoty a přehlednosti ohledně celku, kterou odhaluje Nietzsche.
(Nietzsche dnes, doslov k: Fr.Nietzsche, Radostná věda, Praha 1992, str. 280-1.)

Peter Wust (1937)

Zvíře je od přírody animal securum, tedy bytost svou podstatou bezpečná. Naproti tomu člověk je od přírody animal insecurum, bytost, které byla dána nejistota do celé struktury již od kolébky. Nesmí se tomu ovšem rozumět mylně. Také zvíře má, hledíme-li na celek, určitou nedostatečnost bytí, a naopak nejistota bytí u člověka není koneckonců nic jiného než specifická forma jeho zajištěnosti.
Insecuritas humana se musí pozorovat ze dvou stran, po stránce objektivní a subjektivní. Pozorováno objektivně, je člověk bytost nezajištěná. Tomu odpovídá na straně subjektivní jeho nejistota v nejrozhodnějších otázkách života, šerosvit vědění a nevědění, jenž mu poskytuje volnost pro sebeuplatnění, pro odvahu, čin, pro heroické rozhodnutí, zkrátka pro každou formu svobody, která je vlastní jeho zvláštní podstatě.
(5516, Nejistota a odhodlání, Vyšehrad, Praha 1970, přel. Fr. Marek, str. 16.)

Jan Heller (2003)

Pravá milost není laciná milost. Pravá víra je pokorná víra. Pravá naděje není sebejistá, jde strmou pěšinkou nad srázem pochybností, ba zoufalství. Jsme-li Kristovi chudí, pak nemáme ve svém majetku, tedy v hrsti, vůbec nic, ani žádnou levně oblažující „náboženskou jistotu“. Ta se sbírá jako mana na poušti každý den znovu na kolenou. Běda vám, bohatým, protože už máte své potěšení (L 6,24). My je nevlastníme. My jen doufáme, že je nám připraveno a skryto v Kristu.
Praha, Zelený čtvrtek 17.4.2003.
(Vzpomínkový večer na Bonyho Bouše.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)