Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

V obecném úzu se mezi skutečností a realitou téměř nerozlišuje; ve filosofii ovšem musíme být rozhodně náročnější při užívání termínů. A pak je dobré přihlížet co možná k tomu, co nám zvolená slova pro názvy sama svými kořeny napovídají. Slovo „realita“ připomíná „věc“, „res“; slovo „skutečnost“ naproti tomu připomíná skutek, čin, akci či aktivitu. (V němčině „Wirklichkeit“ připomíná zase „wirken“, působiti: „Wirklichkeit ist, was wirkt“; a také „Werk“, tedy „dílo“.) Němčina je určitější v tom smyslu, že nám napovídá směr: skutečné je to, co bylo nebo je uskutečněno, tedy „to uskutečněné“. Čeština je méně určitá, ale dovoluje či připouští nejen směr od skutku k uskutečněnému, ale také opačný směr od ještě neuskutečněného ke skutku čili k uskutečnění. Je sice pravda, že se ve filosofické tradici již dlouho rozlišuje mezi reálnými možnostmi a nemožnostmi, ale stejně tradičně jsou v tom četné vnitřní rozpory a potíže. Stejně tak se můžeme opřít o jinou zvyklost, že o uskutečnění něčeho, co předtím skutečné ještě nebylo, se mluví také jako o „realizaci“, a míní se tím uvedení do „reality“, do reálného světa. A protože mínit něco (byť co nejpřesněji) ještě zdaleka neznamená to „realizovat“ (i když sám akt mínění takto „realizován“, tj. proveden být může), budeme význam slova „skutečnost“ považovat za obsahově širší než význam slova „realita“.
(Písek, 140621-3.)

Albert Einstein (???)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)

Koffi Cadjehoun (2007)

Postkantisme
L'ontologie classique représentait l'Etre comme l'explication à tout ce qui est et qui n'apparaît pas immédiatement, soit tous les niveaux de réalité – plus leur lien. L'ontologie postkantienne se réclame des sophistes et de Nietzsche pour entériner le renversement nihiliste : le morcèlement du réel est expliqué par la superposition indéfinie des niveaux de réel. Quant à la pensée du néant, elle montre que le lien s'opère entre les indéfinis niveaux, que l'infini est le lien qui empêche justement le morcèlement indéfini dû à l'ontologie classique de l'apparence.
Publié par Koffi Cadjehoun à l'adresse 01:58 – dimanche 18 novembre 2007.
(Au tours du réel, Saison 3 .)