Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Problem: wie kamen die Erschöpften dazu, die Gesetze der Werthe zu machen ?
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 413.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)

Jan Patočka (1946)

Počínám tam, kde 3. sešit končil. Polin v diskusi proti mé námitce, že jeho filosofie není filosofií akce, poněvadž povede k uvědomění libovolnosti toho, za čím akce jde, a tudíž k lhostejnosti vůči činu samému, řekl prostě, že čin jest vždy nejistý, děje se vždy na podkladě nejistoty. A uvedl příklad manželství. – Nejistota: ta by ještě šla, ale horší je jistota o tom, že hodnoty jsou neskutečné, že jim skutečnost může dát toliko naše jednání. V tom je totiž bludný kruh: rozhodnutí má se o něco opírat a to, oč se opře, bude závislé na tom, jak se rozhodneme! A dále: Je sice jisté, že mnoho činů, ba většina, se děje v nejistotě o hodnotách; ale přece si tuto nejistotu zastíráme, hledíme ji nevidět, i když je nám skoro evidentní, že jde o klam. To přece samo zase něco znamená. Člověk se chce o něco opřít; a není-li této opory, bude v nejistotách a v nouzi. Vidíme ostatně již ze zkušenosti, jak se lidé ustavičně opírají, ne-li jinak, aspoň o příklady, a objektivismus sám psychologicky se možná může vykládat právě jako výtvor této potřeby. Ale je nutno si aspoň klást otázku: jest tato potřeba v každém případě toliko dokument lidské slabosti, dokument oné libovůle, kterou odhaluje právě Polin, nebo jest za ní něco důsažnějšího a jest to index metafyzické otázky? – Naprostá libovůle zamezí také, je-li jednou uvědomena, aby se nevynořovali právě takoví tvůrčí duchové morální, kteří v minulosti byli autory kánonů morálních: duchové s vědomím poslání, a to kladného, zavazujícího. Možná budou Nietzscheové, ale nikoli Sókratové a Ježíšové, resp. Kierkegaardové.
23.11.46
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3173.)