Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969)

…
3. nejdůležitější jsou ovšem vlastní systematicko-filosofické práce. V nich se teprve plodnost tohoto novopočátku může plně ukázat. Kosíkovo dílo „Dialektika konkrétního“ si klade nejvyšší cíle. Snaží se ukázat, že „praxis“ je tím pojmem, který dává klíč ke všem moderním problémům ontologickým, gnoseologickým, existenciálním.
Kosíkova kniha není systematické dílo, nýbrž řada čtyř volně na sebe navazujících úvah, které mají ukázat, jak pojmy praxe a pojem konkrétní totality, tj. totality, která není prostě jen nad částmi nebo pouhou sumou částí, nýbrž dynamickým, vnitřně se strukturujícím celkem, jsou pravou filosofickou základnou pro řešení problémů existence, kultury a „Dialektika konkrétního“ je založena na hluboké ústřední intenci, ale nerozvíjí pojem praxe systematicky, „v pořadí důvodů“. Není popsána a sou/126/borně analyzována struktura praxe, jsou k ní podány jen dílčí příspěvky. Konfrontace s Husserlovým pojetím subjektivity a Heideggerovým pojmem existence není soustavná, a proto má Kosíkova filosofie často aforistický ráz.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 125–6.)

Jan Patočka (1969)

Že existenciální moment předběhu k smrti je pouze momentem bohatší struktury, viděl správně objevitel lidské praxe Hegel, který uvedl boj, risiko smrti, úzkost ve vztah k práci jako praformě lidské praxe.
Kosík navazuje na tuto Hegelovu myšlenku, čímž se snaží překonat Heideggerův pojem existence i jeho fundamentální ontologii. Soustředí se pak na pojem práce jako fundamentální lidské praxe, pronikající všecky lidské činnosti, určující je. Člověk není u něho bytostí pracující vedle hrající si, bojující, milující, tvořící umění atd., nýbrž je bytostí pracující v tom všem. To znamená rozšíření běžného pojmu práce mimo běžný úzus. Otázka je, zdali to je /128/ nezbytné: rozhodně bude nutné pak pojem práce diferencovat v práci jako genus a jako druh praxe.
Novinkou v Kosíkově pojmu práce je, že práce má být onou dialektickou prasituací a praformou dialektiky, kde člověk se stává nejen tvůrcem jistých jsoucen – svých produktů, nýbrž tvůrcem bytí – totiž svého vlastního bytí v distanci vůči věcem, ve vztahu k jejich celku, ke světu. Práce není jen ontická, nýbrž ontologická.
Tuto pretenci, prací vyložit vznik samotných bytostných struktur lidství, zejména času ve smyslu původní časovosti, navazuje Kosík na Hegelovu dialektiku zadržené žádostivosti. Zadržená žádostivost, mezi niž a upokojení je vloženo zprostředkování praktickou činností, jakou je práce, implikuje vznik časové struktury. Práce je tak u zrodu člověka, je možno říci, že je tvůrčím východiskem k němu.
Je patrné, že Kosík zde interpretuje ve smyslu ontologickém Engelsovu tézi o polidštění opice „prací“. Je jasné, že v obou případech věží o případ dialektiky přírody: z ne-lidské formy praxe se stává lidská, z praxe jdoucí za bezprostředním úkojem praxe zprostředkovaná, kde nakonec zprostředkovatelem bude vztah k světu v celku.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 127-8.)

Jan Patočka (1969)

Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. Ontologickou funkci dovede lidské praxi vindikovat jen tím, že předpokládá objektivní dialektickou logiku, která sama ovšem má funkci ontologickou – nemůže tedy ve skutečnosti ontogenetická funkce, tvorba bytí, připadat práci jako jejímu pouhému momentu.
Představíme-li si naopak vznik člověka jako konkrétní přírodní děj, jako biologickou mutaci životní formy, pak máme lidskou životní formu, tu, jež i m imo bezprostřední úkoj je s to udržet se, vždy již jako celek hotovu a nemůžeme určitý moment její, např. distanci mezi žádostí a úkojem, považovat za původnější než jiné, např. časovou formu. Naopak bude to tak, že naznaččená distance bude neméně předpokládat též časovost, jako naopak.
Dialektický vznik člověka v přírodě vykládá člověk z nelidského na základě objektivního smyslu („rozumu“) věcí, „práce“ je tu jen jedním z momentů této struktury. To je dialektika pouze myšlená a v tom smyslu abstraktní. Dialektika práce, kterou žijeme, která je proto konkrétní, však vždycky již lidské základní struktury a zejména časovost předpokládá.
K tomu, abychom studovali onu konkrétní dialektiku, kterou si člověk sám vskutku vytváří, není však potřebí sahat až k oné objektivní dialektice, která možná – ale beze skutečné záruky – vytváří základní ontickou formu „člověk“. Člověk se sám vytváří, protože jeho podstata je „otevřená“, vyžaduje, aby se teprve činil tím, čím jest, aby volil, uskutečňoval a tím omezoval a opět tvořil nové možnosti toho, čím a jak jest. V tomto druhém smyslu se člověk sám produkuje, není nikdy uzavřen – a přece poznává v jiných způsobech lidství sebe, týž ontický základ. V tomto sebevytváření hraje důležitou, základní historickou úlohu práce, ale nikoli již v onom generální smyslu, v němž člověk je bytostí pracující, i když si hraje, miluje a bojuje, nýbrž ve smyslu speciálním, jako formace objektivity přechodu subjektu do věcí ve smyslu vynaložení života, času na tuto formaci.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 129-30.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)