Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hermann Broch (1917)

Tendenz zur Lösung dieser Antinomie wird somit als universal angenommen und das Gesamterleben in dieser Richtung gesehen: die aktive und einzige Beziehung des Erlebens ist in seiner Totalität auf diese causa finalis, der Lösung der Urantinomie als seinem „Wert an sich“ asymptotisch gerichtet, erlangend auf dem unendlichen Wege Annäherungswerte, Teilwerte, Wertfiktionen.Den Antinomiepolaren entsprechend sind zwei radikale Lösungsmöglichkeiten zu denken:
a) die Willensfreiheit des autonomen Ichs wird den Determinanten des Fremdkomplexes (Natur- und Psychogesetzlichkeit, Logizität, usf.) unterworfen,
b) der Fremdkomplex wird von der freien Aktivität des Ichs abhängig gemacht, wird schließlich dessen Setzung.
Rigorose Verfolgung dieser beiden Asymptotenrichtungen ergeben für das Individuum
zu a) ich gehe im All auf,
zu b) ich bin das All.
Dogmatisch genommen, geben die beiden Formeln Zusammenfassungen der rationalistischen Weltanschauungen und zwar des Materialismus (samt psychologistischen Spielarten) einerseits, des Solipsismus anderseits. Irgendwie aber immer: ob vom rationalen und griechischen Universalismus des Naturgesetzes, ob von der Notwendigkeit göttlicher Allheit, ob vom absoluten Ich getragen: jedweder Philosophie metaphysische Komponente tendiert zur monistischen Lösung.
(Zur Philosophie der Werte und der Geistigkeit [1917], in:8021, S.

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)