Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1953)

Alle Entschlüsse meines Lebens waren mitbedingt durch eine Grundtatsache meines Daseins. Von Kindheit an war ich organisch krank (Bronchiektasen und sekundäre Herzinsufilosofizienz). Auf der Jagd saß ich manchmal, aus Schwäche des Körpers versagend, bitterlich weinend irgendwo in der Verborgenheit des Waldes. Erst als ich 18 Jahre alt war, wurde durch Albert Fraenkel in Badenweiler die Diagnose gestellt. Bis dahin hatte ich häufige Fierberattacken infolge falscher Behandlung meines Zustandes. Jetzt lernte ich, das Leben einzurichten unter den Bedingungen dieser Krankheit. Ich las eine Abhandlung von R. Virchow, /281/ die bis ins Detail meine Krankheit beschrieb und die Prognose stellte: spätestens in den dreißiger Jahren ihres Lebens gehen diese Kranken an allgemeiner Vereiterung zugrunde. Ich begriff, worauf es in der Behandlung ankommt. Langsam lernte ich die Verfahren, die ich zum Teil selbst erfand. Unmöglich war die richtige Durchführung, wenn ich der normalen Lebensführung der Gesunden folgte. Will ich arbeiten, muß ich das Schädliche wagen, will ich am Leben bleiben, muß ich für strengste Ordnung unter Vermeidung des Schädlichen sorgen. Zwischen diesen beiden Polen verlief mein Dasein. ...
(Philosophische Autobiographie, in: 3336, Philosophie und Welt, München 1963, S. 280-81.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)