Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)

František Xaver Šalda (1920)

V tom všem jest kus pravdy, ale ne pravda celá.
Neboť i my, dnešní živí, jsme mrtví vzhledem k budoucnosti. Člověk, který by naslouchal duši mrtvých zcela trpně, nebude nikdy kvasem budoucnosti. Mrtví mohou a mají míti svůj hlas, kde rozhoduje se o bytí nebo nebytí národa; ale vliv jejich nemůže býti výlučný, jinak národ netvoří, nýbrž opakuje, a opakování jest smrt.
Ani duše národní není neproměnná, neboť tím by byla mrtva; ani duše národní nestojí, nýbrž vyvíjí se a proměňuje se, byť nesmírně zvolna. Ani duše národní není cílem sama sobě, nýbrž nástrojem života, a to života věčného; kde není cestou k němu, tam lépe by bylo, kdyby jí nebylo. Corruptio optimi pessima.
I duše národní roste, vyvíjí se, obrozuje se, a to nárazy duší jednotlivých, konflikty, jež vznikají mezi ní a nimi.
I duše národa roste. Růst je zápas: překonávání starého, formace nového. Růst duše národní ve vnějším smyslu jest přizpůsobování se novým podmínkám lidství, civilisace, kultury; národ, který toho nedovede, stárne a hyne. …
(O duši národa, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 183.)
(původně: Venkov 23.5.1920, č. 121, str. 1-2; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 383-387.)