Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Halík (2004)

… Po letech přemýšlení o proměnách evropského křesťanství ve světle sociologie, teologie i historie musím dát za pravdu oběma těmto názorům zároveň. Má teze zní, že Druhý vatikánský koncil konec „katolicismu“ skutečně přinesl, nebo spíše zahájil – a učinil důležitý krok ke „katolicitě“; toto vykročení ovšem zůstává – a jak si ukážeme, zřejmě musí trvale zůstat – nedovršené.
Ano, souhlasím, že koncil přispěl ke konci „katolicismu“ – ale nikoliv v onom smyslu, jak bývá kritiky koncilu tato věta míněna. Neznamenal „konec církve“ ani ztrátu její identity – spíše umožnil církvi vyjít z jedné etapy jejích dějin. Koncilní obrat znamená poznání a uznání, že jeden dějinně podmíněný kulturně-sociální tvar církve vyčerpal své možnosti, že jeden trend a styl prožívání a vyjadřování víry se ocitl ve slepé uličce. Pokračovat v něm by znamenalo ohrozit katolicitu církve, vystavit se riziku, že se církev začne podobat sektě.
„Katolicismem“ zde míním jednu podobu církve, která se vyvinula v reakci na evropský novověk, na reformaci a modernizační proces. Byl to plod defenzivní mentality, který zřejmě započal protireformací a vyvrcholil na 1. vatikánském koncilu. Byla to tendence k budování striktně ohraničeného doktrinálně-institucionálního systému. Organismus církve, mystického Těla Kristova, se stále více začal identifikovat s pevně vymezenou organizací, institucí a její systematicky propracovanou doktrínou. Takto chápané křesťanství se ovšem stále více stává „-ismem“ mezi ostatními „-ismy“ novověku.
(7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 214.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)