Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Einstein (???)

Máme poznání pravdy, anebo skromněji pověděno, pochopení poznatelného světa konstruktivním logickým myšlením zvolit za samostatný cíl svého snažení? Anebo má být toto snažení po rozumovém poznání podřízeno nějakým jiným cílům, například „praktickým“? Pouhé myšlení nemá vůbec prostředek, aby rozhodlo tuto otázku. Toto rozhodnutí má však značný vliv na naše myšlení a hodnocení, jestliže předpokládáme, že má charakter neochvějného přesvědčení. Dovolte mně tedy doznat: Pro mne je snaha poznávat jedním z oněch samostatných cílů, bez nichž se myslícímu člověku zdá nemožným uvědoměle přitakávat životu.
V podstatě snahy poznávat tkví to, že se snaží jak o dalekosáhlé zvládání rozmanitých zkušeností, tak o jednoduchost a úspornost základních hypotéz. Zda se tyto cíle nakonec sjednotí, je při primitivním stavu našeho bádání věcí víra. Bez takové víry by pro mě přesvědčení o samostatné ceně poznání nebylo silné a neochvějné.
Tento takřka zbožný postoj vědeckého člověka k pravdě není bez vlivu na celou osobnost. …
(K ponižování vědeckého člověka, in: 2ll8, Jak vidím svět, Praha l96l, s. l24.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)